Téma týdne

Nejoblíbenější svetřík ze všech

6. června 2012 v 23:07 | Myší královna
Na téma týdne "Normálnost".

Avenue tank more

9. března 2012 v 14:23 | Myší královna
Článek na téma týdne: MHD

Čau lidi,
jelikož jsem takovéto intelektuální téma fakt jakože nečekala, tak budu docela nudná. Hodlám vás, co čtete tento článek, k smrti unudit svými pocity z cestování městskou hromadnou dopravou.

Samozřejmě, že nějaký autobus, který jezdí u nás, mě nějak nerozhodí. Tím více oblíbeným u mě je tramvaj, asi proto, že Brno je nejbližší velkoměsto mému domovu, mám jej ráda a asi je to největší vzrůšo, které jsem za poslední roky zažila. S mámou skoro všude chodíme pěšky, takže když jsem jej poprvé s kamarádkou (ta po milionté, JÁ poprvé) užila, připadá mi, jako bych tramvají - pardon - ŠALINÚ - jezdila odjakživa. Docela mě rozhodily tramvaje v Olomouci, kam se hlásím na vysokou. Ty svině se otvírají na čudlík! My jsme s máti jako ti kreténi stáli před vlezem do vozidla, nato nás nějaký pán decentně odstrčil a tlačítko stiskl.

Ale děcka, největší zážitek pro mě bylo pražské metro. Naposledy jsem jím jela s rodiči, když mi byly čtyři, takže si z toho vybavuju jen mlhavé vzpomínky. Na podzim minulého roku se mi však naskytla příležitost si tyto vzpomínky oživit. Připadala jsem si naprosto drsně, protože jsem prostě - jela - metrem. I když to byl docela záhul. Zezačátku jsem si trapas utrhla tím, že jsem jako jediná stála v uličce - podle obrázku na eskalátorech jsem totiž pochopila, že mají pasažéři stát cik-cak. Evidentně jsem tupá nebo to prostě funguje jinak. Zastavila jsem tím hladké proběhnutí několika lidí. Nechápala jsem, proč ti tupí Pražáci sbíhají ve spěchu schody, když metro jede každé tři minuty. Další šok pro mě byly ty dlouhé cesty po eskalátorech. Podle očaře mám špatné prostorové vidění. Vždycky jsem si myslela, že mi to vadí jen při kreslení, ovšem později jsem pochopila - ona ta šikmá perspektiva na jezdících schodech dělá divy. Kdo metrem jezdí, určo ví (a Pražští si toho možná nikdy nevšimli, protože jim to připadá normální). Stěny i plakáty na nich jsou "designované" tak, že má člověk pocit, že stojí nakřivo. Tím pádem jsem pořád padala na lidi před sebou (i s kufrem). Situaci jsem řešila tak, že si za mě stoupnula kamarádka a držela mě za batoh.

Docela překvapení pro mě byla rychlost metra. Vždycky mi připadalo hrozně "cool" jezdit metrem, ale životní styl jsem kvůli tomu musela přehodnotit. Patří k němu totiž to, že se zásadne nedržím ve vlaku, ani v autobuse (dobře, někdy jo, ale fakt jen někdy). Fakt jsem nepočítala s tím, že když se metro rozjede, odletím na druhý konec vozu. Zákon setrvačosti si pamatuju od sedmičky, kdyby si chtěl někdo rýpnout.

Nakonec jsem se smířila s tím, že v metru prostě budu všeobecně víc na zemi, než na nohou, dokonce jsem se naučila v metru orientovat, takže mi ke konci pobytu z metra už nebylo ani špatně. Jednou jsme si na cestu od Muzea na Náměstí Míru (nesmějte se) koupily s holkama levnější jízdenku na míň minut. A pak jsem pochopila, proč ti tupí Pražáci sbíhají schody. PROSTĚ NENÍ ČAS!
Mimochodem, dle textu na jízdence jsme si zaplatily trasu, kterou jsme nejely.

Takže jsem zdolala již pět druhů MHD - autobus, metro, lodičku z londýnského centra do Greenwiche tramvaj i šalinu (protože šalina jezdí JEN A POUZE V BRNĚ, i když tak říkám všem tramvajím) a nastavila jsem si vyšší cíle: benátské vaporetto a londýnský ANDRGRAUND. Nejen proto se usilovně snažím najít brigádu v Londýně, protože jej chci prostě zažít bez učitelů a spolužáků, sama, na vlastní pěst. MHD je podle mě jedna z nejlepších věcí na velkoměstech, protože činí náruč pro turisty, takové to "vítejte, patříte sem..." :)

Pravda zdaleka nezvítězila

19. prosince 2011 v 15:01 | Myší královna
Ahoj lidi,

chtěla jsem napsat něco o této události a očekávala jsem, že se stane tématem týdne - ne nadarmo. Nebudu to rozmazávat, ani zveličovat. Myslím si, že na osobu jeho věku a zdravotního stavu se smrt očekává, na druhou stranu na osobu jeho velikosti jako by lid zasklíval.

A i když nebyl prezident značka ideál, pro mě to byl skoro vzor. Po Masarykovi pro nás udělal snad nejvíc ze všech politiků. Neměl zapotřebí se chovat jako šašek (dosaď si Nečase nebo Dobeše), neměl zapotřebí z nás dělat stádo (dosaď si komunismus). Takovému člověku patří místo na mém blogu. Za jeho vlády jsem byla sice dítě, ale po shlédnutí pár starých videí z dob revoluce, které jsem v dětství videa, jsem v něm shledávala potřebný vzor.

Vzdávám tímto náležitou poctu panu Havlovi a přestože mé new age zaměření stylu života vylučuje katolické názory, budu se za něj modlit.

Kris V.

P.S: Ač je svoboda slova, já fakt nejsem zvědavá na komunistické výžblebty o tom, jaký to byl zmetek. Takže jestli se nějaký mladý, přiblblý komunista objeví na mém blogu s účelem provokovat, komentář prostě smažu, bude-li bez úrovně. Aby bylo jasno.

Přidávám video, které jsem našla na youtube. Ač nemluví přímo o osobnosti pana Havla, nese hlubokou myšlenku a dojalo mě k slzám...

P.P.S: Aktualizace: ještě jsem zapomněla napsat, že to byl jeden ze seznamu lidí, které jsem kdy chtěla poznat. Lejstro je zase o položku kratší.

Pohádka o kyselině sýrové

12. prosince 2011 v 21:25 | Myší královna
Téma týdne: Pravopis.

Říkejme tomu třeba muzikál.

6. srpna 2011 v 11:54 | Myší královna
Já vím, že jsem slíbila články na téma týdny předělané na Surreapolis, ale myslím, že kapitola Porno by se do příběhu asi nehodila.

Milé děti,

začneme tou výchovnou částí, porno je bakané e-e-e, ale zase je pravda, že ženská, která kdy viděla gayporno, by tohle neřekla. Gayporno samo o sobě je roztomilé a srandovní zároveň. Jednak vidíte ty korby, jak se láskyplně hladí a dělají na sebe ťuťuťu, ale zároveň VIDÍTE TY KORBY, JAK SE LÁSKYPLNĚ HLADÍ A DĚLAJÍ ŤUŤUŤU.

Napsala bych vám delší a smysluplnější článek, kdybych se zúčastnila na filmovce některého z těch půlnočních promítání pinku (japonské erotické filmy alias soft porno), což jsem neudělala a raději jsem šla na Kvílení a pitku s kamarádama.

Častokrát jsem přemýšlela, jestli bych šla do natočení jednoho z těch řadových trháků na RedTube - víte, co myslím, pusa, vagína, zadek a nakonec ejakulace do ženských úst - kdyby mi někdo nebídl. Nejen, že mi to nikdy nikdo nenabídl, ale asi bych se nasrala. Koneckonců, je to v podstatě sranda a já se na to umím podívat jinýma očima, ovšem ne to tak prožívat. Sexualitu beru příliš vážně a kouzelně na to, abych dokázala porno jen dabovat, natož v něm hrát (ale sakra, ty prachy, ty prachy za to). Prostě kdybych měla na to žaludek, šla bych. Ale to opravdu nemám.


A mezi jiným i lidi na vás koukají jinak. Někdy vás berou jako štětku (prostituta) absolutně automaticky. Třeba ta holka, co byla onehdá v televizi, jak si to dělala na lavici ve škole. Teď je docela známá. Paula Wild, jejiž video jsem vložila výše, hrála v pornu roky a teď má docela problém se osvobodit. Nehledě na to, že se pak hůř hledá práce, když se o vás ví.

Proti erotickým filmům jako takovým nic nemám, jen ty, které jsou natočené jen proto, aby se člověk spolehlivě udělal nebo zasmál, jsou docela klišé. Kde jsou ty, které přivádí šimrání na zádech (a jiných tělesných partiích)?
Asi někde v trezoru, páč lidi tohle nezajímá. Zajímá je sperma na ksichtě a ženská aby hlavně hodně řvala.

Ukázka z Vodnických zpívánek - už nejsem takový řečník, jako kdysi - mrkněte se, co se to na té filmovce vysílalo. První pinku muzikál na světě... že prej. Docela mě mrzí, že jsem šla na Kvílení, místo tohohle.

Pohádka na dobrou noc.

2. června 2011 v 22:33 | Myší královna
Téma týdne: Pohádky.

Rozhodla jsem se napsat takovou krátkou pohádečku pro dospělé.

Bylo nebylo. Teda spíš nebylo, ale to je fuk.

Byla jedna nááádherná, čistá krajina, která se jmenovala Česká republika.
Nebyla to obyčejná krajina: byl to stát. A v tom státě byli všichni šťastní.
Vůbec tam nebyla žádná ropná skvrna.
Protože tam není moře.
Ptáci sami padali do úst. Pečení holubi, kuřata, křepelky.

Vládli tam samí moudří, hodní a skromní lidé.
Vůbec nedávaly kravské daně, že by se z toho jeden posr*l.
Vůbec na ně lidi nenadávali. Milovali je!
Žrali je!
Že vlastně ty křepelky ani nepotřebovali.

Tato země nebyla začarovaná.
Byla úplně normální.
Lidi se měli rádi.
Pořád si pomáhali.
Například zbavovat se přebytečných cenností a majetku.
Ulehčovali starým damám od kabelek a tašek.
A dámy jim za to byly vděčné.
Usmívaly se na ně.
Strkaly jim do pusy marsky.
Omývaly je kapesními spreji.
*bez freonů*

*protože žádné globální oteplování tam nebylo*

*ani infekce, ze kterých by jim tekla ze zadku krev a žluč*

*měli totiž pana prezidenta, který řekl NE, žádné falešné viry...

.......a když státní maturity, tak pro všechny!*


Kriminalita nebyla na nízké úrovni. Žádná tam totiž nebyla.
Lidi nezabíjeli jiné. Zabíjeli rovnou sebe.
Lidi nezvládali dokonalost této země, přiváděla je k šílenství.
Proto Českou republiku začali opouštět.

Naopak jiní, z jiných končin světa, z dalekých exotických zemí
začali přicházet.
Nastala globalizace.
Lidi sev orgastickém jásotu nad příchozími
navzájem něžně hladili dlažebními kostkami.

Ježíšek není otrhaný a říkáme mu děda Mráz.
A naši chudí - ne, u nás žádní chudí nejsou!


Co byste ještě podotkli?

Nejhezčí na tomhle všem je
že je to pravda
a ne žádná pohádka.

Bohatí a mocní jsou chytří,
a moudře vládnou,
kdyby nebyli chytří,
nebyli by bohatí.


*Proč asi*

Tato pohádka může
pokračovat donekonečna...
jaký má konec, asi víte...
nemá žádný děj,
ale její konec je tragický.

Pohádka o nevěře.

8. května 2011 v 9:45 | Myší královna
Téma tohoto týdne je opět docela filozofické. Nevěra. Něco, co odpouštíme a nedokážeme odpustit. Zamyslím se.

Plnoletost je v podstatě nechutná věc.

10. dubna 2011 v 11:52 | Myší královna
Rozhodla jsem se přiřadit tento článek k tématu týdne, protože pravé peklo pro mne začíná. Ano, dnes jsem se stala plnoletou, a tento článek píšu v poslední křeči soudnosti, co ve mně po dvou panácích babiččiny slivovice zbyla.

I když mne přechází slivovicové opojení, pořád zrakem těkám na hlíněnou kočku, jež jsem dostala od sestřenky. Že si nechám popřát k narozeninám v kroji, to je teprve zvláštnost. Dnes se totiž v mé, v podstatě rodné vesnici, slaví, nebo spíš odehrává zvyk zvaný "Nové léto" (malá holčička v kroji s kočičkami se svatými obrázky prochází vesnici a prozpěvuje jednu určitou písničku). Vždycky je to dva týdny před Velikonocemi, shodou okolností na moje narozeniny. Tím pádem mne rodina donutila (!!!) ke dvěma panákům slivovice a (píšu na svou mírnou podnapilost celkem obstojně) (asi začnu chlastat, píše mi to) kmotr snad i z důvodu ukojení vlastního ega, protože miluje pohled na mne, jak piju slivovici. Dřív jsem ji píjivala jako vodu, dnes už k tvrdému alkoholu hledím s odporem.

Řekl něco jako, že dospělost má i svoje nevýhody. Víte, co je zajímavé? Neříkám, že mě strýc předtím nenalíval slivovicí, ale i když jsem si řekla, že po novém roce tvrdé NECHCI až na výjimečné situace pít (výjimečné situace pro mne), tak mne dneska omlouvá jen řidičák, který si chci teprve dělat (moc výdajů). Dnes je to prostě povinnost. A přitom k pití takovou lásku nemám. Jediné, co na alkoholu miluju, je ten umělecký pocit, při kterém cákám na papír barvu hlava nehlava, pak vystřízlivím a uvědomím si, že jsem ji vlastně procmrndala jen tak. A víte, co je ještě větší peklo? To, že vlastně můžu. Že nade mnou nebude nikdo stát a nikoho nebude zajímat to, že chlastám nebo kouřím. Už nebudu nezvedné děcko, ale člověk, který si ničí zdraví. Ne, že bych žrala adrenalin, i když chci někdy skočit padákem, bungee jumping se mi hnusí jen od řeči a lezení po skalách mi způsobí maximálně bolesti v kloubech.

Peklo pro mne je, když můžu napsat na blog ANO, JSEM NACHCANÁ ZE DVOU PANÁKŮ A JE MI JEDNO, ŽE NEMÁM VŮLI a nepozastaví se nad tím ani sociálka, ani jiná instituce,která by se měla zajímat o to, jak tráví mládež svůj čas. Jsem pořád z psychologického hlediska adolescent, ale ode dneška můžu koukat na porno, sázet, chlastat a kupovat cigarety. První, co v pondělí udělám, až půjdu kolem trafiky, bude nákup losu, který beztak nebude mít významnou hodnotu, protože jsem v lose vyhrála jen jednou, když mi jej koupila babča (ta, co pálí tu slivovici) (takový ten los s pejskama), bylo to čtyřicet korun, za kterých jsem si koupila další dva losy. Na jeden nic ana druhý kilo. STOVKA! Já vyhrála v devíti letech stovku v loterii a nemám páru, jakoiu hovadinu jsem si za ni koupila.



Dnes by se mi ovšem bodla. Na nákup cigaret a podobných hraček pro dospělé.

Když jsem šla na Nové léto koupit nějaký chlast, prodavačku vůbec nezajímala občanka, jež se skrývala v kapse mé proklatě krátké minisukně, ke které jsem si dala své jediné podpatkové boty: a to ty pracovní. Všichni na mně koukali a jen já věděla, že by se to v zákoníku řadilo po dnešku jinam. Je mi do breku. A -

Je mi blbě ze seme samé a je mi bídně. Můžu volit a možná pošlu do hajzlu celou vládu jediným hlasem, kdo ví. Mohu podepisovat smlouvy, navázat pracovní poměr a psát si sama omluvenky. Ale zvládnu to? Vždyť dětství a nemožnost právních úkonů byla jediná věc, která mě držela zkrátka.

A na porno jsem koukala stejně beztak.
Odklikávat faječky a vědět, že to není automatika, ale že to je PRAVDA je trýznivý pocit.

Na závěr napíšu jednu věc: Zkuste si smazat z facebooku ia ICQ datum narození, pak teprve zjistíte, kdo je opravdový přítel. I když, jak jsem dnes zjistila, to může být člověk, kterého jste viděli jednou v životě.

Točí se mi hlava. Asi si pustím černošský rap a půjdu si něco ušít na vánočním dárku, jež jsem tento týden s opožděním dostala.



S láskou


Kris


P.S: Něco jsem vám sem chtěla napsat... ale vím já co?

P.P.S: A omlouvám se za hrubky.. svou zásadovost nechám spát i po dvou panácích.

Noční obloha pro dadaisty

3. února 2011 v 21:48 | Myší královna
Mám ruku v sádře a jsem nemocná, takže tentokrát mě napadá:

******** ********** *** ******************,
*** ****** ******* *** ***** **** ** ***  ***,
********    ******* **** **** ***** ******** *
********* *** ****************** *** ******,
******* *** ***** **** ** ***  *** ********  
******* **** **** ***** .


Říkejte tomu třeba dadaismus. 
Kdo vymyslí, jak se Noční obloha bude číst, má u mě černou hvězdičku.

Navíc filozoficky: kolik je černých hvězd na světlém podkladě? Hááá? Jen u mě. A já na to přišla!


Přeju si brzké uzdravení. Ale to budu muset počkat až

.
.
.
.
.
.

*

Spadne hvězda=)

Čuňácké Vánoce Aneb Středeční podvojné psycho

14. prosince 2010 v 16:00 | Myší královna
Původně měl být tento článek pouhý denní zápis, nicméně mě vývojáři Blog.cz překvapili a vyhlásili téma Co si přeju k Vánocům jako téma týdne. Čímž vás připravili o jeden zajímavý článek ode mě navíc. =)


Takže vám přeju pěkný den.

To mokré bílé svinstvo nám padá za límec. Rajčata jsou dražší a já jsem bez peněz, protože veškeré finance na účtu Peněženka na straně aktiv jsem vyčerpala při transakci "NÁKUP VÁNOČNÍCH DÁRKŮ". Podělila bych se o nápady, ale protože můj polní kvítek můj blog pravidelně čte, nic vám neřeknu =)

A on sám ani neví, že on je můj předčasný vánoční dárek, he?

Dnešní ráno bylo na nic, vstávala jsem v pět, oči zalepené. V obýváku teta plkající s máti.

"Usměj sa," řekla teta.
"Teď na ňu nemluv," řekla máti.

Ve škole jsem musela upustit od každoroční češtinářské soutěže (fňuk), ve které jsem dvakrát postoupila do okresu (jsem narcis a nestydím se za to), kafe ze mě udělalo podle hyperaktivní osobu. Nakonec jsem po všech lítačkách a situací jindy stresujících doma, sedím, jsem přežraná tiramisu a vyčítám si, že s takovou mě zácpa sotva opustí! Dva roky zácpy, to je román hodný vydání! Bukowski by na mě byl hrdej.

A prolistovala jsem si pár matčiných časopisů. A najednou mi došlo, že jsem nenapsala Ježíškovi. A došlo mi taky proč: páč nemám důvod. Od devíti let píšu Ježíškovi o chlapa, ano, o chlapa, a taky jsem ty dopisy vždycky rozškubala, abych si nepřipadala blbě, kdyby to někdo našel. A najednou ho mám a nemám tušení, co dál bych si měla přát. Snad jen KLID!

Bodlo by taky, kdyby mě přestalo bolet zápěstí kdykoli otevřu word, protože to je u romanopisce docela blbá porucha. Prozatím jsem tedy přestala  psát a snažím se zpívat, ach ano, kdybych něco z toho pořádně mohla nebo uměla, nejlíp OBOJÍ... 

ZA VŠECHNO MŮŽE WIFI! Ano, wifi signál prej způsobuje demenci. Nebo že to zabíjí buňky, já se za sebe tak stydím! Zabte mě, rozbijte mi router a doufejte, že už nikdy nereinkarnuju.


Prostě jsem vám chtěla říct, že jsem ztratila všechno krásné, co jsem měla: hodně přátel, hodně kamarádů, hodně aktivit a věcí, na které jsem měla snad trošku talent... ale mám JEHO, a tak mi nic z toho zatím nevadí.

Proboha, lidi, já jsem v euforii. Láska je kurva. Jak dlouho, že vydrží endorfiny ze zamilovanosti v krvi? Půl roku? Výborně, do jara.


Už si píšete novoroční předsevzetí? Já jo. Vymýšlím si je zatím. První je, že se vyseru na autorský klub. Na co? No na co? No nic. Ale návštěvnost by to zvýšit chtělo... ale o tom jindy.


Co si přeji k Vánocům? Abychom s mámou byly šťastné a zdravé. Takové neskromné, univerzální přání.



S láskou

Kris



P.S: A taky chci šicí stroj.
 
 

Reklama