Téma týdne

Výzva? Výzva!

6. února 2016 v 22:25 | Myší královna


Když by bylo pět, byla jsem... děcko. Začala jsem objevovat sama sebe. Nic zvláštního jsem nenašla. Chovala jsem se tak, jak mě napadlo a lidi z toho byli v nejlepším případě mírně konsternovaní. Ve horším případě je to vytáčelo. Došla jsem k závěru, že musím dělat to, co se po mně chce. Ale ke štěstí mě to nevedlo. Nejradši jsem koukala na nebe a zpívala si. Ráda jsem četla. Od ostatních jsem se dozvídala, že svět je nebezpečné místo a že je život těžkej. Že věci stojí peníze a že se na ty peníze musí těžce pracovat. A že vlastně jiná priorita není.

Když mi bylo deset, pořád jsem nevěděla, kým jsem. Připadala jsem si ze své podstaty ošklivá a nezajímavá. Zatímco moje kamarádky sklízely obdiv všech chlapců okolo, já byla ignorována. Nebyl důvod se mi dvořit. Neměla jsem zájmy, protože mi nikdo neukázal, jak se dá užitečně trávit čas. Měla jsem pár kroužků, ale moc daleko mě nedovedly. Většinou mi jen naznačily, kudy mohu jít, ale dál mě nikdo nestrkal. Šla jsem tam, kam mě vítr zavál. Domnívala jsem se, že to, že nic nemám a neumím je vina těch okolo a škemrala jsem o pozornost. Naprosto jsem ztratila víru v Boha. Hlásala jsem, že jím pohrdám a že mi pánbíčkářství není rovno. Čas jsem si krátila čtením a čtení se stalo jedinou náplní mého života. Cítila jsem se perfektně osamělá. Spřízněná duše, která mě v dětství opustila, mi začala zoufale chybět a já už tehdy začala toužit po jakémkoli pevném vztahu. Proto jsem se začala fixovat na lidi a věci okolo sebe, které jsem považovala za jistotu. Od ostatních jsem se dozvídala, že jsem ošklivá a prolhaná. A že jsem sice chytrá, ale moc líná na to, abych měla perfektní prospěch.

Když mi bylo čtrnáct, z toho, že nevím, kým jsem, mi hráblo. Chvilku jsem se upnula na vzpomínku na mrtvého tátu a zkoušela jsem jít v jeho stopách. To mě ještě víc potápělo a díky hormonální nerovnováze, která je pro puboše specifická, mi naprosto přeskočilo. Utíkala jsem na opuštěná místa, protože jsem tam mohla řvát, mlátit se do hlavy a házet kamením, aniž by mě někdo viděl a slyšel, na druhou stranu jsem chtěla, aby mě někdo viděl a slyšel a řekl mi, co mám dělat. Víra v Boha se mi vrátila, ale když jsem k němu mluvila, měla jsem pocit, že mlčí. Začínala jsem si uvědomovat, že všechno, co zažívám, lze popsat slovy a že mě baví z těch slov sestavovat dlouhé texty. Abych už nebyla prolhaná, jak mi doma říkali, začala jsem být až krutě upřímná. Na stěnách pokoje nad psacím stolem jsem měla kresby lidí, co páchají (sebe)vraždu, hřbitovů, hrobů a taky jsem měla jednu speciální čtvrtku, kam jsem kreslila pomníky lidem, kteří mi ublížili.
Od ostatních jsem se dozvídala, že jsem svině (a taky jsem jí byla), že jsem hnusná a blbá a že za nic nestojím. Občas mě někdo poplácal po rameni za to, jak píšu, ale nechtěla jsem to slyšet.

Když mi bylo šestnáct, studovala jsem střední školu. Nebavila mě. Myslela jsem si, že zvládnu předstírat opak, ale první barmanská soutěž, které jsem se zúčastnila jako divák, mi ukázala, že jsem se totálně minula. Můj život stavěl na čekání. Čekání na to, až dospěju, až půjdu na vysokou, až někoho najdu, až bude tamto nebo ono. Dál jsem se fixovala na lidi a ti, které jsem tehdy poznala, mě proto nemohou ani cítit. Ještě dnes mě trápí vzpomínky na to, co jsem tehdy podělala.
Byla jsem doslova zombie. Cítila jsem, jak to, co ve mně je, hnije. Psala jsem spoustu depresivních básniček a soukromý život stál za hovno. Obklopovali mě falešní lidé a já se podle toho chovala. Byla jsem plná hořkosti a touhy zemřít. Každé mytí oken nebo procházení přes nádraží mě nutilo myslet na to, jaký by to bylo, kdybych to celý skončila. Můj cynismus napřed všechny bavil, ale časem přišli na to, že všechno myslím smrtelně vážně.
Od ostatních jsem se nedozvídala nic, protože mi bylo všechno jedno. A taky mi lidi, co mě obklopovali, většinou neměli co říct.

Když mi bylo osmnáct, prošla jsem si velice krátkou terapií u psychologa. Na nic nepřišel a mně se neulevilo. Naštěstí mi pomohl muž, jenž mi vstoupil do života. Absolutně nerozuměl tomu, co se ve mně děje, ale postupem času začalo mých náhlých podivných záchvatů pláče a vzteku střídající se s totální apatií ubývat. Jeho permanentní mámvpičismus působil jako štít a díky tomu jsme spolu dodnes. Dodnes tomu nerozumí, ale už ani nemusí, protože se učím ovládat.
A pořád jsem nevěděla, kým jsem.
Neumím si vybrat, co chci. Nad jednou věcí strávím hodiny, dny, měsíce přemýšlení.
Od ostatních jsem se dozvídala například to, že mám sebevědomí na prd a že jsem šikovná holka a že stojím i někomu za to, aby mě měl rád.

Ve dvaceti se všechno utlumilo. Prosila jsem Boha, ať mi už konečně ukáže, co se životem. Učila jsem se komunikovat s lidmi jako mimozemšťan, který včera přiletěl. Nic se nedělo. Od ostatních jsem se nedozvídala absolutně nic. Ve dvaceti vám totiž lidi neříkají, jak žít. Rodina vás vyprdne do světa a vy, aniž byste znali vlastní identitu, se musíte jen tak plácat. A ostatní vám řeknou, když se jich týká to, co děláte, ale když uděláte něco blbě, tak se na vás prostě vybodnou. Protože jsou dospělí a mají co dělat se svou vlastní identitou.

Za chvíli mi bude třiadvacet. A co se změnilo od posledně?
Přestala jsem jíst maso. Loni částečně, letos definitivně. Obklopuji se zvířaty a připadalo mi pokrytecké se s jedním mazlit a druhé sežrat. Pak jsem si začala naprosto jasně uvědomovat, co potřebuju a co ne. Co chci a co nechci. Uvědomuju si, co je správné a co dobré a snažím se dělat jen to, co považuju za dobré a vyhýbat se tomu, co považuju za špatné. Nedaří se mi. Školu nestíhám, nestíhám koníčky, nevídám se s rodinou, na partnera nemám čas a on na mě. Nemám peníze, volný čas, píšu roky a nic jsem nevydala. Nesplnilo se to, nač jsem celé dětství čekala, ale navzdory tomu všemu jsem spokojená, protože jsem našla něco, co jsem nikdy neměla a co pro mě bylo stěžejní. Duševní pohodu.

Mluvím s Bohem. Děkuju, prosím, děkuju, prosím. Oslavuju každou rozkvetlou kytku, za každé nové poznání, za každou výzvu. Uvědomuju si, co mám a všeho si náležitě cením. Oceňuju i lidi okolo sebe, sdílím s nimi pocity. Namísto hanění je chválím, namísto výbuchů vzteku je hladím po vlasech. Dosud jsem měla pocit, že v životě nečelím žádné výzvě. Když chce dítě pomáhat, je posláno k nádobí. Když chce dělat něco užitečného, je odkázáno na školu. Mladí lidé jsou jako křečci. Položí jim do klece kolotoč a mladej prostě běhá a běhá a běhá. Je to únavné, je to k ničemu, ale myslí si, že je to nutný, protože kdyby nebylo, tak by mu tam nikdo kolečko nepokládal. Jsme jako mravenci, co si nosí do hnízda jed, protože si myslí, že to, co dělají, pomůže pro jejich obživu, ale ve skutečnosti je to všechny zabije.

Uvažovala jsem nad tím, že budu ve studiu pokračovat dálkově. A všichni mi řekli: Neblbni, vole. Pak budeš makat a bude se ti stýskat po škole. A v tom jsem žila dosud. Že neexistuje nic mezi chozením do školy a chozením do Tesca za kasu. A přitom existuje bilión věcí mezi tím. Například psaní, čtení knih, které jste vždycky chtěli přečíst, dobrovolnictví, sex, starání se o přírodu, sex, cestování, sex. Nikdy jsem nechtěla žít život v cyklu od vstávání do práce přes konec směny po uložení dětí do postele a zalomení u Ordinace v růžové zahradě. Vždyť to je píčovina! K čemu takovej život někomu je? Ne, odmítám to, i kdybych se měla na hlavu stavět a mít vedle sebe deset brigád a bydlet v karavanu. Všechno, co jsem dosud (ne)zažila, byla jedna obrovská výzva - naučit se žít. A teď to umím a to mě sakra baví.

A pořád jsem nedosáhla dokonalosti a asi nikdy nedosáhnu, ale v tom je celej ten fór - tohle považuju za smysl života a za pořádnou výzvu. Čelit vlastní nedokonalosti a formovat toho člověka, kterýho jsem v sobě našla.

Od ostatních se dovídám, že je můj postoj naivní, že nevím nic o životě a o světě, že z toho vyrostu a pochopím, že život je stres a žaludeční vředy. Že to, co dělám, je špatně, že žiju špatně a ostatní žijí dobře. A já zavřu oči a myslím na Anglii, protože není zbytečnější práce, než vysvětlovat můj postoj někomu, koho to na světě vyloženě sere.

(Téma týdne: Baví mne žít!)

Být ženou

3. srpna 2015 v 16:00 | Myší královna
Dobírám poslední plato hormonální antikoncepce, protože mi pravidelné a bezbolestné příjezdy tety Irmy začaly připadat jako luxus, který si budu muset zajistit důkladnou léčbou, nikoli zobáním těhotenských hormonů. Přemýšlím, jaké to bude, po pěti letech nemít PMS.

Kouzlo moderního mateřství: "...a jak jsem vyrostla!"

25. července 2015 v 18:29 | Myší královna
Článek měl být původně o rozdílu mezi moderními matkami a tzv. lesanami. Jelikož jsem ale nabyla názoru, že navzdory teoriím, se kterými nesouhlasím (např. záležitost očkování), jsou lesany ty osvícenější a nemá cenu si z nich dělat prdel. Protože by to byla trošku nudná story.Naštěstí má každá matka po porodu obrovský pocit osvícení a uvědomuje si nesmírnou moudrost svého těla (ovšem které části, to už je na uváženou). Pak vnikají natolik osvěžující diskuze, že nejde se o to nepodělit. Seznamte se z dominantním lidským druhem: moderní matkou.

Nemám názor. Se stim smiř!

19. července 2015 v 21:18 | Myší královna

Nemám názor a stojím si za tímto postojem, dávám najevo svou bývalou úvodní fotkou z Facebooku. Každý, kdo mě zná a kdo minimálně jednou za těch cca osm let, co celkem bloguju, četl cokoli, co jsem napsala, ví, že jsem byla ten typ člověka, co měl vždycky nějaký názor. Názor není dobrý, nebo špatný, kromě názoru, že by gayové neměli vychovávat děti, to je velice špatný názor.

A nemůžu mít názor na to, co si myslím u uprchlících. Každý, kdo mě zná a kdo minimálně jednou za těch cca osm let (blá blá blá) (...) ví, že jsem měla vždycky dost radikální postoje vůči muslimům. Nenechte se zmást, k islámu mám pořád stejný despekt, jako jsem měla vždycky (zvyky z jistých zemí prostě odmítám akceptovat a pokud by se měly přenést sem, prskala bych teď i tehdy). Nicméně mi došlo, že pokud mohu i ve svém životě oddělovat duchovno od církve a většiny věřících, mohu to tak udělat i u muslimů. A i kdybych to neudělala, jsem jen malý člověk a na mém názoru zase tolik nezáleží.

Nedá se říct, že by to pro mě bylo naprosté prozření. Už v dobách, kdy jsem byla celá nažhavená na diskuze ve skupině IVČRN, jsem trošku pochybovala. Ptala jsem se: "Není přece jen možné, aby tu byli i NORMÁLNÍ muslimové? Takoví ti, kteří mě obsluhují v čajovně a přitom po večerce nemontují časované nálože?" Vždycky se mi dostalo odpovědi, že je to technicky nemožné, protože muslimové takoví prostě JSOU a hotovo a mazec a tak nějak vyšlo najevo, že někteří účastníci debat nemají lepší argument, než "protože prostě proto". Naštěstí se docent Konvička stihl projevit a dodnes se stydím za to, že si mě kdysi sám přidal do přátel, jelikož jsem neměla ponětí, že je to šulin gigantických rozměrů.

Takže já na jednu stranu rozumím lidem, kteří mají oprávněné obavy. Proč oprávněné? Nemůžeme se divit, že se prostý člověk obává masy lidí z určité společenské skupiny, která je nějakám způsobem prezentována médii a její přední představitelé (včetně těch českých!!! Viz bláznivý pan Alrawi) takový dojem naprosto podporují. To je normální a zabránit se takovému strachu nedá. Jestli je něco, čemu se zabránit dá, je to naše chování.

Chování lidí pramení z emocí. Emoce jsou normální. I strach je normální pocit.

Není ale normální vzít kámen nebo vidle a na základě jakéhosi vizuálního dojmu zařadit člověka do škatulky TERORISTA a dále na základě VLASTNÍHO zhodnocení situace na danou lidskou bytost zaútočit. Píšu "lidskou bytost", protože tahle skutečnost nám nějak uniká. A nejlepší je, když pozici útočníka zaujmou naše starší generace typu "Jihočeské matky chrání svoje spratky" a dělá pro nás takovou medvědí službu. Chce se mi brečet z uvědomění si faktu, že se mě společnost zastává tehdy, kdy to absolutně nepotřebuju.

Abych to shrnula. Chápu lidský strach. Chápu strach imigrantů, chápu strach Z imigrantů. Ale chovejme se, proboha, jako lidi. Nechci polemizovat nad tím, jak je takové řešení dobré, nebo špatné. A rozhodně nemám v plánu se stavět na stranu hatefree sluníček, ani na stranu vymaštěných nácků, protože mám dojem, že obě strany na sebe navzájem ukazujou s řevem a nadávkama, že tamti jsou ti špatní. Toho se zúčastnit nehodlám. V této situaci se prostě nedokážu postavit ani na jednu stranu a proto na situaci

(sic, proboha!)

Co budu dělat, až nebudu? Všichni jednou chcípneme.

17. února 2015 v 16:20 | Myší královna
Téma tohoto týdne je "Strach uvnitř nás". A já se dlouho domnívala, že se nebojím ničeho. Je to lež.
VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje ímo fňukání a song od My Chemical Romance.

Bomba snožmo do řeky ZEN

28. prosince 2013 v 14:03 | Myší královna
Tak jsem zase vytáhla deník; takovou tu knížečku, kterou otevřu jednou ročně, abych zkontrolovala svá loňská předsevzetí, napsala nová a zkontrolovala jejich minulé plnění. Jinak ji držím schovanou v šuplíku, protože je plná dopisů od Ludmila, psaníček z vyučování na základce a bolestínského fňukání z dob, kdy jsem byla ímo...

Náš prezident - buran a despota

25. října 2013 v 19:18 | Myší královna
Ačkoli jsem volila v druhém kole Schlafenberga, nepatřím k jeho fanklubu. Nyní jsem ale ráda, že jsem alespoň něco udělala proti tomu, aby nám vládl buran, ochlasta a despota.

Jeho narcistické sklony, uzurpování si pozornosti v nejnevhodnějších situacích a neschopnost rozumně debatovat o záležitostech státu mě ubíjí. Tohle "jsme" si vybrali? Tohle má být náš první člověk? Naše hlava státu? Náš "tatíček"? Miloš Zeman si z akademické obce dělá armádu Smrtijedů, kteří mu musí pochlebovat, věda-nevěda. Měl by si uvědomit, že zasahuje do věcí, kterým nejen nerozumí, ale snaží se do nich vstupovat, jako by byl absolutní vládce.

Také by si měl uvědomit, že náš stát funguje na základě daných principů, které stanovují, co musí člověk udělat, aby se mu dostalo jistých privilegií, jako jsou tituly a autorita. Tím, že bude porušovat zavedená pravidla, si autoritu nezajistí. Tyto akce jsou státní, jsou to památky a projevy vlastenectví. Nesouvisí s tím, kdo šlápl prezidentovi na bebí, hlavně pokud to udělali pouze pradivými výroky a logickými skutky. Uráží mě, že prezident pohrdá skoro posledními autoritami našeho státu. Posledními lidmi, na které můžeme být pyšní. Plive na akademickou obec, jako by v ní snad něco znamenal.

Jsem vděčná rektorům univerzit, včetně toho našeho, že podpořili své kolegy.

Prosím, jděte volit, ať je tam na něj víc rozumných lidí.

Cinkavé, šustivé, těžce vydřené...

3. září 2012 v 13:04 | Myší královna
Tak žeprej jsem začala pracovat na směny. Teda lépe řečeno: na noční směnu. Od maturity si válím šunky, žehlím, občas něco nakreslím a párkrát jsem si uklidila svinčík v pokoji. Najednou mi ale v půle srpna zavolala personalistka ze zdejšího supermarketu, kde asi devět let pracuje moje matka a kde jsem brigádničila loni. A věřte mi, že jsem najednou bystře pochopila cenu peněz. Těžce vydřených peněz.

Téma týdne: Jsem šíleně dospělá!

Jsem oficiální "bohém"!

27. srpna 2012 v 20:30 | Myší královna
Na téma týdne "Jdeme dál...".

Možná, že jsem zvítězila nad kaktusy

8. srpna 2012 v 7:49 | Myší královna
Téma týdne: Můj domácí mazlíček
 
 

Reklama