"Surreapolis" - fantasy

Bylo to spíš tragické. Žně.

6. července 2011 v 15:00 | Myší královna
Když viděl, že jeho žena sedí zase jako tělo bez duše v kuchyni a kouká neznámo kam, nejprve se polekal, jakože co to tam sedí za hromadu hadrů a pak si uvědomil, že je to jen Klára. Zase někde...
Jo, nemůže za to. Zažila si svoje a Oliver si na to zvykl. Papíry na hlavu jí na to dát nechtěli. Jen jí nacpali práškama, jako že to bude v pohodě. Už sebou tak nemlátí ve spaní a nepovídá si sama se sebou; jen sedí a čumí do země. A usmívá se: pane bože, jaká provokace, ten její úsměv. JAKÁ PROVOKACE!

Je fajn, že vidíte vaši ženu jen tak sedět a usmívat se, jenže když víte, že ji v její fantazii klátí nějaký sir, už to taková sranda není. Jak na to přišel? Našel dopis. SIRE, NECHTE MĚ A UŽ NECHOĎTE. "Nechte mě!" na dopise stálo asi třicetkrát pod sebou, nepočítal to, ale bylo to pár desítek.


Pátek, 3. srpna
Město Surreapolis truchlilo nad ztrátou lorda Witkinse, jehož pohřeb zastavil na pár let veškerou dopravu. Uprostřed komunikace mezi městem Surreapolis a Reindstadt. Tato blokáda z nepochopitelných důvodů existovala ale již před pohřbem. Asi rok před pohřbem lorda Witkinse totiž stála doprava mezi městy v podobě solných sloupů jako dekorace. Bylo to tak celá léta a nikdo nerozuměl tomu, proč najednou doprava obživla.
Pohřeb lorda Witkinse byl velkolepý. Kabinet ústřic spustil svůj dojemný song již při první kletbě, kteoru pronesl prodavač zeleniny a při spouštění lordových ostatků v pytli na zeminu se spustila z nebe smršť ropušího deště. Všem zúčastněným se pohřeb líbil natolik, že bylo bezpodmínečně nutné, aby byly ostatky vyňaty z hrobu a pohřeb se opakoval. ČEST JEHO PAMÁTCE.

"Klárko, nechceš jít do postele?" zeptal se Oliver, i když věděl, že žena se bude pořád dívat do země. Mávl rukou. Vyšel po schodech nahoru. Když otevřel dveře ložnice, zezdola se ozvalo tiché "cože?". Ani se tomu už nesmál. Bylo to spíš tragické.

Ona byla vlastně hrozně ošklivá, ale on ji měl rád už od prvního dne, kdy ji poznal - zní to sice jako fantazmagoria nebo pátý díl Esmeraldy, ale ona nebyla zelená a on nebyl slepý, prostě byla divná, ale jemu se to líbilo. Měl rád divné lidi. Divnost všech lidí, co se kolem něj poslední roky motali, končila ulítlíma botama s platformou. A to bylo všechno. Jinak nic. A ona tam jen tak seděla, koukala, usmívala se - Oliver myslel, že na něj, ale o pár let později se dozvěděl o siru Lucasovi a všechno bylo v prdeli.

Ňákej debil... navíc vymyšlenej. Ale když s ním vaše vlastní manželka tráví víc času, než s vámi, je to už sakra problém, nebo ne?

Byla zvláštní, ale tak nějak pěkná... když se usmála, nebo měla dobrou náladu. Ale většinou byla spíš roztěkaná. Zamyšlená. Zanedbaná. Ale jinak hodná. Semtam jí něco přinesl, měla moc ráda pražené ořechy v cukru nebo v čokoládě. Nebo jen čokoládu, přestože jí po ní naskakovaly beďary a ona je ani nemačkala, ani nemaskovala, ani nic. Byla taková malinká, ale postavu měla pevnou, atletickou. Nebyla tlustá, ale byla hodně namakaná, chůzi měla volnou, jako by náměsíčnou.Ruce malé, krásné, prsty krátké a baculaté. Byla prostě roztomilá, ale rodina ji stejně zavrhla, protože kdo neměl botox, byl stejně krásný a blond a Klára byla asi dítě polednice, nebo co. Jako divá Bára.

Když ji tehdy unesl, byla jako v ráji a na druhou stranu jí to bylo putna. Taková prostě Klára byla a Oliverovi to, kupodivu, bylo tehdy taky ukradené, protože spoléhal v sílu doktorské péče. Jenže to bychom museli žít někde jinde na světě, aby se cokoli dělo. Ne tady. V téhle zavšivené republice, kde se škudlí a škudlí. Ne, že by Oliver musel škudlit, ale popravdě mu nikdo neřekl, jak má do Kláry investovat.

Objevila se v ložnici, teda spíš její obrys, jako mátoha v dlouhé noční košili. Oliver se na posteli posunul. "Dělo se něco?" zeptal se. Myslel tím tu její dimenzi, ale bavili se tak běžně. Mrzelo ho, že do jejího světa nepatří, ale nic nemohl dělat. Jen se ptát. Chtěl, aby se prolínal alespoň trošku ten reálný svět s tím jejím, a tak mluvil, prostě mluvil. Zavrtěla hlavou. "Žně se povedly," usmála se. "Máme mnohem víc zásob, než loni. Letošní zimu přežijeme ve zdraví."
Kysele se usmál. Nelíp, kdyby všichni chcípli.
Kromě Kláry.
Když si lehla, vískal ji ve vlasech, to měla ráda, někdy dokonce předstírala, že přede. Měla krásně kučeravé vlasy, no, škoda, že si je nečesala. To byly ty světlejší chvilky, kdy vnímala. Sakra, Olivere, užívej si je, jsou přece ŽNĚ. Žně. Ty budou za rok. A kdo ví, jestli úspěšné.
Povzdechla si. "Copak?" zeptal se.
"Nic."

A tak to šlo dál.
Usnuli.

"Veličenstvo, Sidonie vám posílá ochutnávku z její letošní úrody jablek," drmolik Karel, když se za ní hnal. "Dva koše, ocenila by váš názor, než je poveze na trh."
"Názor?" zvedla Klára obočí a přešla do vedlejší komnaty. "Nevíte, kde mám hřeben?"
"Na toaletním stolku, Veličenstvo-"
"Siddy měla vždycky úžasné ovoce, a i kdyby mi nechutnalo, teď s tím sotva něco udělá a žít nějak musí."
"Je to dar, má paní, měla byste..."
"Nebojte se, Karle, já vím, co musím!" Popadla hřeben, zasunula si jej do drdolu a šla zase zpět do salonku. "Jak vypadám?"
"Božsky, paní, jako vždy," usmál se Karel. Kývla. Otevřel dveře do sálu a Klára se rozběhla k trůnu. Přítomní automaticky padli na kolena. Posadila se, hlavní rádce jí podal korunu, ach, jak ráda ji nechávala na nepatřičných místech, jako třeba na záchodě. Sir Lucas jí říkal: Veličenstvo, s takovou vás o tu korunu někdo velice rychle připraví!
 
 

Reklama