Povídky

Odborná recenze na cestování časem

1. srpna 2015 v 16:53 | Myší královna
Občas cestuju v čase. Je to výjimečná aktivita, již mám možnost podstoupit zpravidla dvakrát do roka. Často to nedělám. Cestování časem bolí.

POVÍDKA: Společenská sebevražda

15. března 2013 v 19:45 | Myší královna

Co čekáte od dvou chlapů v oblecích uprostřed parku mezi pobíhajícími dětmi? Šit z tvůrčího psaní.

Krví podlité

23. října 2012 v 23:03 | Myší královna
Říká se, že oko je oknem do duše. Že z pohledu do očí poznáte, jak se kdo má, jak kdo uvažuje, co si myslí, jakou má náladu a někdy i jeho životní postoj. Představte si modelovou situaci.

Ema a Vladimír.

12. ledna 2012 v 13:00 | Myší královna
Černota se dělí na nejčernější a černou. A přestože Emina hlava zářila od Kolegovy oběti bíle jako světlo majáku, pořád zůstala sama sebou.

Byla tedy sama sebou. Minule jsem vám vyprávěla, mírně retrospektivně, o jejím životním údělu. To, že ji otec odvedl poté, co zprovodil ze světa její prarodiče.

Ale Emin život jde dál. Šije. Každé ráno vezme Kolegu, položí do sajdkáry, jede do práce. V práci položí Kolegu pod šicí stroj a jde vařit kávu. přesně ve 12:00 přinese Kolegovi amarantovou kaši. Přesně v 16:15 skládá každý den kolegu do sajdkáry a odváží jej pryč. Každou půlhodinu podává Kolegovi několik doušků heřmánkového čaje. Den co den. Avšak o to více Kolega Emu miloval, přestože nic nedával najevo, téměř se nepohyboval, jen trošku kmital očima kolem sebe. Občas mírně pohnul prsty, nenápadně, jako by se chtěl dotknout něčeho na svém koleni. Občas dokázal sám polykat kaši. Ale většinou ne.

Jednou se stala věc. Zvedala Kolegu ze sajdkáry a odcházela, když vtom se za ní ozval hlas. "Pochcal mě."
Otočila se, ale za ní stála jen motorka. Její motorka.
"Kdo koho pomočil?"
"Prostě mě počůral!" ozval se dotčený hlas. Ema se otřásla.
"To jsem já, Vladimír!" ozvalo se odněkud. Jenže toho skutečného Vladimíra, což byl Kolega, držela v náruči a ležel jí na rameni. jeho ústa se ani nepohnula.
"Vladimír?"
"Vladimír."
"VLADIMÍR?!"
"No, tak tu dál na sebe houkejme, ty... jedna... blondýno."
"Lepší být blondýna, než mít..."
"Ojeté gumy, já vím."

Šla dál. Položila Kolegu pod šicí stroj, uvařila si kávu, čekala. "Jak mi to vysvětlíš?"
Ale Kolega jen slinil a koukal do prázdna.

V hale se začaly pohybovat ostatní šičky a jiné ženy a muži z kanceláří.
"Emooo, umíráš?" zavila Madla z účtárny. Dětinská, trapná, pijící krev, když viděla, jak se Ema baví s prázdnou schránkou ležící pod stolem.
"Ne, ale to ty už jsi dávno chcípla," ozvalo se z venku.
Vladimír. Prostě Vladimír.

Dětství černé Emy

9. ledna 2012 v 13:36 | Myší královna
Autor: Kris Vaňková
2. 3. 2009, Povídky

Dětství černá Ema prožila v rámci možností bezstarostně, klasicky, u dědečka a babičky. Maminku měla, ale konec jí byl kdovíkde. Tatínek se taky nehlásil a podle nejnovějších zpráv byl mrtev. Dědeček s babičkou žili v jednom nejmenovaném městečku na Moravě, avšak chaloupku měli malou, dřevěnou, akorát pro tři lidi. Ema samozřejmě chodila do školy, měla kamarády a kamarádky, kteří ji možná považovali za blázna, ale nepřežili by bez ní.

O Emu se dědeček s babičkou starali přímo vzorově. Babička měla tendenci šít a plést, kdykoli Emu uviděla. Ema brala prarodiče jako samozřejmost, ale milovanou samozřejmost.

Škola ji nebavila, považovala ji za rutinu. Avšak den se změnil v martyrium, kdy všechny milované samozřejmosti zmizely a jedinou útěchou byla dobře vyvedená rutinní práce.

Cesta ze školy. Emě bylo šest. Se spolužáky šla do své uličky, kde žila s prarodiči, jen tak, náhodou, šli kolem. Teda... spíše to téhle uličky směřovali. Cesta vedla přes dlouhé pole, skrz vlakovou trať. Ema přemýšlela, zda má jet vlakem, ale proč? Ráda se procházela, ráda procházela přes pole, křoví, podíl nábřeží až přes nepoužívaný železniční tunel, který kdysi sloužil jedné zkrachovalé fabrice, stojící opodál.

"Nechoď tam!" volali na ni spolužáci a smáli se její naivitě.
"Kam? Domů?" ptali se udiveně.
"Ne, do tunelu, ty káčo hloupá!" rozchechtali se.
"Půjdu si, kam chci!" rozhodla. "Nic mi tam neublíží. Spí tam přece netopýři!"
"Copak ty se nebojíš netopýrů?!" ptala se pohrdavě nejstarší Madlička. "Ó, jak je pošetilá! Jak je pošetilá! tvrdí, že jí netopýři neublíží, hohohó, přitom každé malé dítě ví, že se jí můžou zamotat do vlasů, ba ji o ně připravit, hohó! A ona se nebojí netopýrů, jak pošetilé, jak TRAPNÉ!"
"Jsou to jen zvířata," zavrtěla hlavou Ema. "Mám je ráda."
"Hohohó, rozesmála se Madlička zase. "Má ráda netopýry, přestože jí vyrvou vlasy a můžou ji vypít krev. Má ráda netopýry, hohohó! Jak pošetilé, jak dětinské, jak TRAPNÉ!"
"Trapná jsi jedině ty, krev mi piješ jedině ty a dítě jsi jedině ty. Netopýři krev nepijí a do vlasů se nezamotávají. Pomlč," řekla klidně a vešla do tunelu.

Procházela se po kolejích, mávala síťovkou v ruce a zpívala si. Kolem ní se začali stahovat netopýři. "Pojďte, miláčkové moji, mám vás moc ráda, vy jediní se mi neposmíváte, vy jediní si mě ceníte." Vyndala z kapsičky kostku cukru a zvedla ji nad hlavu. Netopýři se střemhlav spustili na její ruku. Začali ji kousat, nejen kostku cukru, ale i její ruku. Ema šla bezstarostně dál ve tmě po kolejích s rukou obalenou pištícími netopýry. "Pojďte miláčkové moji!" usmívala se. Když došla ke konci tunelu, netopýři se strachem ze dne odletěli zpět do tmy. Ema otřela krvácející ruku do zástěry a běžela k domovu.

"Miláčku, Emičko, že ty jsi zase krmila netopýry?" vyptávala se babička. "I ty nezvedená, marš domu!"
Ema se rozesmála a vběhla do síně. Na první pohled se jí něco nezdálo. Síň byla temnější. "Babi?" špitla Ema. Otočila se. Babička zavrávorala. "BABI!"
"To nic, miláčku, jen se mi zatočila hlava..." zašeptala babička a usmála se na znamení, že je všechno v pořádku. Vzápětí si lehla na lavici u pece a usnula.

"Dědečku?" ptala se Ema, když vyšla ven. "Babičce je špatně." Avšak dědeček taky nevypadal nejlíp. Oči měl podivně vypoulené, a vypadal, jako by usínal ve stoje. "Dědečku!!!" vykřikla zoufale.
"Promiň, Emičko, jdu si lehnout." Následovala jeho kroky. Lehl si na lavici vedle babiččiny a usnul taky. ruce mu spadly k zemi.

Ema začala brečet a vyběhla na ulici. Kolem šli zrovna spolužáci, viděli krev na její zástěře a začali se smát. "Bolí? Bolí?"
Snažila se jim něco vysvětlit, ale podali jí nějaké cukrovinky. "Neplač, dyť je zítra Mikuláše!"
Snažila se jim pořád vysvětlovat. Utíkala proto do samoobsluhy. Brečela a nemohla vykoktat, co se stalo. Proto byly prodavačky poněkud rozpačité.
"Emo, Emičko, zlatíčko, neplač," smály se. "Jdi hezky za babičkou a za dědečkem a nikdy už nekrm netopýry."
Nemohla promluvit. Ve skle zahlédla svoji tvář zkřivenou bolestí. Prodavačky ztichly, jedna mlčky popadla Emu za ruku a šla s ní pomalu do chaloupky.
V chaloupce samozřejmě žádná změna, jen dědeček teď ležel babičce hlavou na břiše, u rtů mu visela protéza a na zátylku měl pár krůpějí krve. Jinak si Ema detailů nevšímala. Důležitější byl muž, který stál nad nimi s rukama v kapsách. "Vítej, Emo. Jsem tvůj otec." Podal jí ruku, Ema se zdráhala. "Pojď, maličká, neboj se mě!"
"Co je s nimi?" ptala se. Už mohla mluvit. Jen slzy jí tekly po tvářích.
"Zemřeli. Ale my žijeme. Pojďme žít, maličká!"
A tak se Ema vytrhla mlčící prodavačce a běžela za otcem. Na prarodiče se ani neohlédla.




Hmmm, poslední, co jsem kdysi napsala... mám pokračovat?! ;)

Černá Ema a pavouk

5. ledna 2012 v 13:35 | Myší královna


Autor: Kris Vaňková 1. 3. 2009, Povídky


Za sedmero fabrikami, za sedmero supermarkety a za sedmero vysokými školami žila naše stará známá černá Ema ve své garsonce s napůl mrtvým kolegou, jehož úšklebek byl parodií jejího myšlení.
Jak jinak říct, že její den spočíval ve vaření kávy a spravování látky na stroji, kde ležel a pracoval Kolega, než tak, že spočíval ve vaření kávy a spravování látky na stroji, kde ležel kolega? Jinak se to říct nedá, protože její den v tom spočíval. Tuhle epizodu mě přinutil napsat fakt, že Ema nesnášela pavouky.
Co bylo pro ni tak rozrušující, jako pavouk visící nad postelí?
Dědeček s babičkou pavouky ignorovali, otec je chytal a házel ven. Mlátil botou. Všechno. Ema se jich štítila.Až jednou, když u sebe poprvé měla Kolegu. Po zemi lezl velký pavouk. Už jej chtěla zašlápnout, ale všimla si jeho nožek, bezmocně kmitajících a nevědomých si rady. V duchu si představila ty nožky, jak se stočí do klubíčka, když přišlápne dřevákem tělíčko k podlaze.
Koukala na pavouka, jak se dezorientovaně potuloval po kuchyni. Sebrala ze zvyku dřevák a chystala se k útoku. Najednou se z křesla ozvalo syčení a chrčení. Zvedla hlavu. Kolegův prázdný obličej jako by chtěl křičet a oči jako by chtěly zabíjet.
Ema se ještě jednou podívala na pavouka. Obula si botu, sklonila se a pavouka láskyplně sebrala do rukou a odnesla k vikýři. Chtěla jej vyhodit ven, jenže pavouk jako by na důkaz díku spustil pavučinu a mával na Emu nožičkami...
Od té doby Ema pavouky nezabíjela.Tuhle povídku jsem napsala na jaře O9.

Smrt, láska a znovuzrození černé Emy

2. ledna 2012 v 13:24 | Myší královna





Autor: Kris Vaňková


6. 2. 2009, Povídky

Byla jednou jedna smutná žena. Jmenovala se Ema. Pracovala jako švadlena ve velkém koncernu.
Celoročně každé ráno černá Ema přišla do práce a všem nalila kávu. Položila ji na konferenční stůl a s úsměvem šla pracovat. Každé ráno, pro svoje milované lidi, bez kterých nemohla existovat. Jedno ráno bylo výjimečné tím, že se kolem ní mihl jeden velmi, velmi smutný kolega. "Emo, můžu si vzít trochu tvého úsměvu? Je docela rozkošný." Tak si tedy vzal kolega asi tři čtvrtiny jejího úsměvu.

Čas plynul, ale černé Emě začal úsměv docela scházet. Bylo ho čím dál tím méně. Vařila kafe se se stejným elánem, ale bez úsměvu. Její "neúsměv" se odrážel do kávy. Samo sebou si toho kolegové všimli a přestali kávu pít. Byla již hořká. Na dně kelímků se dalo s trochou zkoumání nalézt několik velkých lžic socu, a tudíž bylo všechno maximálně odporné.

Namísto pití kávy se kolegové černé Emy posměšně ptali:
"EMO! UMÍRÁŠ???"
Ema se zahanbeně podívala do šicího stroje, za kterým seděla. "Ano, umírám," přitakala nakonec a šila dál.
Tak šel den za dnem. Ema umírala za šicím strojem. Kolegové ji ignorovali, považovali její umírání za pouhopouhý žert. Iluzi. Těžko říct.
A tak umírala dál.
A každé ráno.
"Umíráš?"
"Umírám."
"Umíráš?"
"Umírám."
"Umíráš?"
"Umírám."
Až zničeho nic přestala Ema kávu vařit. Najednou se kolegové začali pídit po kávě, kterou Ema láskyplně připravovala všem, které denně potkávala. Stála tam. Byla jí hromada, hromada lahodné kávy, plesnivějící, nevyužitá. Kolegové se zalekli, kde je Ema?

KDE JE EMA???

Proč nevaří kávu?


Proč???
Hledali ji po celém pracovišti. Emooo, Emičkooo... Firma propadla panice. Kde je černá Ema???

V tom se objevil kolega, ten, který vzal Emě smích. Smál se od ucha k uchu. Zamrkal. "Já ji najdu."
Prošel celý koncern, dav šel jako omráčený za ním. Báli se o Emu. Báli se, že umírá kvůli nim.
Konečně došel kolega na cílovou rovinku. K jejímu šicímu stroji. Šil sám od sebe. Nešil ale nic. Jen prázdné prázdno. Tvořil chuchvalce nití, které padaly dolů a napůl visící zakrývaly celé tělo stroje. Kolega se sklonil a odhalil dlouhé provazy nití.

Ležela tam.

Její vlasy již nebyly černé. Vlastně černá Ema nebyla černá. Její vlasy byly nechutně popelavé. Obličej zkroucený do podivně vyděšeně úsměvného úšklebku byl zanesen prachem. Oblečení bylo děravé. Jak to?
"Emo, EMIČKO!" rozplakali se kolegové. "Kde se bereš pod strojem?!"
"Beru," pohnula rty.
"Emo, EMIČKO, kdo tě tam hodil?" ptali se kolegové.
"Ležím tu už několik měsíců," pohnula rty.
"Emo, EMIČKO... to přece není možné!"
"Ale je."
"Není!"
"Ale je."
"Emo!" vykřikla jedna z kolegyň. "Jak to může být možné?"
"Ale je."

Kolegové se zamysleli. Kdy naposledy Emu vnímali?
Zmíněná kolegyně se zamyslela. Nakonec vyrukovala s dotazem:
"EMO! UMÍRÁŠ?"
"Ne," přivřela Ema oči. "Umírala jsem celou dobu. Celou dobu jsem umírala, ale ještě jsem to přežila. Teď ale umírám tady, ve špíně, v prachu, pod šicím strojem. Konečně mě našel... on... mám ho ráda."
"Miluješ ho?" ptali se kolegové. Ema zavrtěla hlavou. Otevřela oči.
"Dala bych za něj život. Ale nemiluji ho. Dala bych za něj ruku do ohně. Ale nemiluji ho. Snesla bych mu modré z nebe. Ale nemiluji ho. Ráda jsem mu dala úsměv. Jemu je alespoň užitečný. Ne, nemiluju ho a neumírám. Já jsem totiž už umřela."
"Nemluv tak, Emo!" řekla kolegyně a stiskla její ruku, navzdory tomu, že byla chladná a tuhá. Jako ruka mrtvého člověka. Ale Ema přece ještě... vlastně ne, nemluvila. Ztěžka dýchala a ležela pod stolem. Kolegyně se prudce otočila na kolegu.
"TY!!!" vykřikla. "Darovala ti úsměv a teď... umírá!!!"
"Mrzí mě to," řekl kolega a pořád se usmíval.
"Mrzí? UMÍRÁ!!!"
"Ne..." špitla Ema pod strojem. "Já už umřela..."
"Nesmíš, miláčku!" smál se kolega, přičemž smích přešel v neskonalý záchvat smíchu. "Nesmíš miláčku, žiješ, ještě žiješ! A teď..."
Klekl si k ní a přitiskl své rty k těm jejím. Co dál povídat. Ztuhl a padl, naopak Ema vyskočila... a usmívala se.


Už nikdy nezčernala, naopak, zbělela. vařila dál kávu. Kolegové si její kávu vychutnávali plnými doušky.
Jenže už nikdy nemusela šít. Pod jejím šicím strojem ležel na pedálu nyní kolega. Ztuhlý, s potem na spáncích, tvář bez mimiky. Ema sem tam přišla pod jehlu přihodit střihy, ale o všechno bylo postaráno.
Myslíte, že kolega zůstal opuštěný, jako tehdy Ema? Nene.
Chodila jej oprašovat.
Krmit.
Líbala ho na čelo.
V noci ho brala domů, položila jej na kanape a ráno zase vozila zpět a položila jej na pedál.
Nemilovala jej. Ale byla mu vděčná za to, že existuje. Sice neměl její úsměv, ale každý den jej mohl vídat.
Umíral.
Avšak s ní nikdy neumřel.



Tuhle povídku jsem napsala, jak je uvedeno, na jaře 09 a napadlo mě, že se lidem líbila, tudíž bych mohla psát dál... co si o tom myslíte?

Povídka: Až půjdeš okolo

16. prosince 2011 v 20:46 | Myší královna
Pořádně jsem se podívala na poslední zápis v deníku. Osmadvacátého listopadu. Proboha. To je přesně rok! Tomu říkám náhoda!
 
 

Reklama