Drobná havěť u mě azyl nezíská

20. července 2015 v 9:00 | Myší královna |  Deníkoviny
Tak jsme tu zase měli nějaké černé kurvy.
Ne, nemluvím o lidech jakéhokoli původu. Prostě je léto a všude je spousta otravného hmyzu. A já se hmyzu bojím. Moc se bojím.


Jenomže ta drobotina mě asi miluje, nebo co, protože není snad týden, kdy by se mi něco nenastěhovalo do bytu. Na studentském spolubydlišti to byli pavouci. Ne ledajací pavouci. Pokoutníci jako dlaň, tak děsiví, že člověk nevěděl, jestli se má víc bát, že když je zabije, tak to křupne, když ho bude chtít odnést, tak mu vysaje oči a zabalí ho do kokonu, nebo jestli se má bát, že mu jedné noci křupne v puse. Nejhorší bylo, že insekticid byl na takové pavouky slabý. Po mírném nafetování polovinou spreje se pavoučci zase postavili a snažili se utéct. A jako správná jeskynní žena jsem v sobě potlačila wanna be vegetariánku a vybrala jsem si rozmajznutí koštětem.

Ale to nebylo všechno. Když jsme se s Medvědem odstěhovali do nového bytu, byli jsme nadšení suchým teplým prostředím, kde jsme mohli větrat celý den a potkali jsme se maximálně s komárem. Nadšení nám nevydrželo dlouho. Náš pidibyteček se projevil jako lehce zamořený mravenci. Mravenci jsou v cajku, pokud to nejsou ty červené svině, velké skoro jako pokoutník, co koušou. Jenomže když jsem je nacházela v talířích, pití, posteli a nebylo možné projít se po pokoji bosa, rozhodla jsem se jednat.

Nemohla jsem se rozhodnout mezi insekticidním sprejem a pastí na mravence. Vzala jsem obojí, Past na mravence na mě zapůsobila; jde o hromadu nějakých sraček, které mravence přiláká a poté, co mravenci návnadu objeví a nanosí do "domečku" je to všechny decentně a důstojně povraždí. V tichosti. Pohled na takové procesí smrti mě ve zkouškovém období tak inspiroval, že jsem zažila takové menší důchovní osvícení. Pak mě dlouho otravovaly jen berušky, dokud jsem nepřijela na léto k matce a neobjevila novej druh hmyzu.

Jmenuje se kvapník.
Není to ten zpívající bobánek ze Včelích medvídků. Je to asi dvoucentimetrový černý brouk s červenýma nožičkama a velice rychlým způsobem pohybu. Poté, co mi v noci jeden přeběhl po novinách a další dva mi vylezli z peřiny, jsem dostala hysterický záchvat. Nový laptop, který je tak nový, že jsem o něm chtěla napsat, že jsem ho ani nestihla pojmenovat (ale mezitím jsem mu jméno vymyslela - RUSTY!) málem zažil středověk, což bych nepřála ničemu z hi-technology. Rozbrečela jsem se a začala hledat mámu, která JEDOVATÉ brouky vlastnoručně dodělala (já jednoho stihla vyhodit, druhého zavřít do skleničky a třetího umlátit Teorií fikčních světů). Schoulená pod peřinou jsem hledala, co že mi to na hnus napadlo pokojíček a uklidnila jsem se. Není to totiž nic, co by přilákal můj bordel nebo špinavé nádobí na parapetu. Kvapníci jsou - jak jsem řekla - broučci leptající kůži, když je naštvete, ale jinak jsou, kromě toho, jak jsou hnusní, vlastně neškodní. Nežerou potravu, nábytek, ani lidi, jen mají rádi umělé světlo a přes den tmavá teplá místa. Teploty kolem osmadvaceti jim pomáhají k životu i páření, k čemuž doufám u mě doma nedošlo.

Každopádně to u nás vypadá takhle: v pokoji jsem zametla i vytřela, což se dlouho nestalo, jelikož jsem tu od Velikonoc nebyla a v horku se mi nechce nic dělat. Biolitem jsem postříkala všechno, kromě matky, křečka a kytek. Dvakrát. Některá místa i potřetí, což matka komentovala slovy, že neví, jak ti brouci, ale ona už otrávená je. Do okna jsem nalepila lepicí pistolí dvě vrstvy staré záclony (protože má semtam větší oka). Zbytek záclony je pověšený nad oknem na hřebíčcích, kam o Vánocích věším dekorace. Postel, rovněž celou postříkanou Biolitem, jsem převlékla do čistého. Ačkoli zveřejňuji článek přes den, píšu jej v deset večer. Je tu přes třicet stupňů, fouká mi tu ventilátor, ale já nemám koule na to otevřít si okno, natož lehnout si do postele. Ačkoli je technicky nemožné, aby v ní za těchto podmínek cokoli bylo, pořád nemám odvahu se podívat.

A to ještě můžu doufat, že přiletěli zvenčí a nebydlí někde ve zdech.

Navíc, ta prostěradla jsou dneska praná. Máma je věšela pod višeň. A co když s nimi přinesla i nějakého dalšího imigranta?
Hm... myslím, že se půjdu podívat, kam jsem dala ten insekticidní sprej.
Hnusná drobotina.

P.S: Nad postelí mi sedí lyšaj jak desetikoruna. Nevadí mi, ale... kde se tu sakra vzal???

Do pěti, do pěti, do pěti... z archívu dezinsekční firmy
Do pěti, do pěti, do pěti... archív dezinsekční firmy
 


Komentáře

1 K. K. | E-mail | Web | 20. července 2015 v 15:19 | Reagovat

Vůči hmyzu i pavoukům jsem se stala celkem odolná (nucena okolnostmi :D), ale co nemůžu vystát jsou chrousti + ještě taková podobná havěť (kamarád říkal, jak se to jmenuje, ale pro mě jsou to všechno "chrousti") - probouzí se to při soumraku a je to zmatený a nalítává to na hlavu... Nesnáším je a teda je to jedinej hmyz, co ve mně vyvolává hysterický pocity... (I toho pokoutníka, co na mě minule spadl ve skladu jsem rozdejchala snáz)...

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 30. července 2015 v 11:57 | Reagovat

Jak já Tě chápu...
Mravence už celkem snáším, jsou tu jen začátkem jara, když hledají potravu, takže jim rozmáčím pár cukříků a naleju ven, většinou se tam přestěhují :-)
Vadí mi období rojení, či co to je :-)
To se nám procházejí po bytě ti velicí, sem tam proložení nějakým okřídleným...
A protože bydlíme v přízemí, bývá tu hmyzu habaděj.
To jaro je asi nejhorší.
Odněkud z podlahy se líhnou maličké mušky, nejsou to octomilky, jen jsou stejně veliké, ovšem ve tvaru a barvě normální mouchy.
Nalétávají na okno a pokaždé, když ho pocákám čímkoliv, tak na parapetu zametám stovky až tisíce maličkých tělíček...

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 7. září 2015 v 11:52 | Reagovat

Fuj brouci :D taky trochu trpím, život v bytě, kde bych nemusela dělat nic jiného než vynášet pavouky. Pastičku na mravence mám nonstop, tak už to obcházejí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama