Frustrace 2.0

10. března 2015 v 9:13 | Myší královna |  Deníkoviny
Venku začíná jaro. Ještě ani nekvetou stromy, neskončil masopust, ani nás nezačal buzerovat hmyz. Slaboši s alergiemi nezačali ani kýchat. Ale venku je fakt rozkošně. Včera večer jsem si dokonce vzala trenčkot. Byla jsem totiž - ano, dám a pánové, venku. Přijela totiž konečně Lulu z Anglie; Lulu odjela do Spojeného království poté, co ji na začátku čtvrtého ročníku dějin umění vyrazili kvůli nesplnění jedné zkoušky. A jelikož je to popleta popletená, nějak najednou nevěděla, co se svým marným životem, a tak se rozhodla odjet na zkušenou.



Byla unavená, ale spokojená. Za půl roku si v Anglii díky nulovým životním nákladům vydělala (na studenta) slušné peníze. Pracuje s dětmi, takže ji práce naplňovala i životně. A aby toho nebylo málo ke štěstí, "klienti" ji snad zbožňují víc, než můj pes, který u ní celý večer po husté kalbě v čajovně ležel v posteli. A nyní si matně vzpomínám na svoje ideální vzorce štěstí a snažím si vzpomenout, kdy se jim můj život začal vymykat a kdy to všechno šlo do prdele.

Když se podíváte do lišty vlevo, zjistíte, že jste patrně jeden jediný nebo jeden ze dvou čtenářů tohoto blogu. Je to tím, že na mě není fakt nic zajímavýho. Lulu by vám, kdyby mohla a kdyby chtěla, mohla napsat nádherné litanie o fakáncích, o které se stará. Já nemám prakticky nic. Donedávna jsem žila domnění, že mám důvod se radovat; bohužel vám dojde, že něco, co jste chtěli a dostali to, je sice správně, ale ne vždycky je to záruka štěstí, ba ani průměrné spokojenosti, ale že se něco, po čem jste toužili, změnilo v nový spin off American Horror Story, a že tam nehraje Lady Gaga, ale hrajete tam vy. A když se to dobře nasvítí, tak jste větší bestie, než postavy Bena Woolfa, dej mu pánbů věčnou slávu.

Já vím, že musím vypadat jako věčnej pesimista, ale není to tak. Poslední dobou jsem schopná vstát s naprosto skvělou náladou, která je vám ale k prdu, když je někdo schopnej vám ji totálně podělat už tím, že otevře oči. A tak jsem si tu vlastně chtěla jen pofňukat. Nikdy mě nenapadlo, že splněné přání může být to nejhorší, co se vám stane. A že touha, aby to vesmír vyřešil za vás je stejně silná, jako touhla sbalit se a odjet do prdele, jako to udělala Lulu. A už vůbec nemám chuť něco napravovat, přestože jsem se snažila, jak to šlo. Začíná mi docházet, že splněná přání jako prolézt školou nebo najít si chlapa na dlouhodobý vztah můžou znít sice strašně idealisticky, ale v praktickém životě to může dopadnout obojí úplně stejně, ať se to splní nebo ne. Buď si to užíváte, anebo zdrceně brečíte do polštáře.

Že já jsem se nestala radši rockovou hvězdou.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama