Co budu dělat, až nebudu? Všichni jednou chcípneme.

17. února 2015 v 16:20 | Myší královna |  Téma týdne
Téma tohoto týdne je "Strach uvnitř nás". A já se dlouho domnívala, že se nebojím ničeho. Je to lež.
VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje ímo fňukání a song od My Chemical Romance.



Byla to tak složitá a přitom tak banální úvaha. Smrt byla pro lidstvo vždycky čímsi záhadným a nepochopitelným. Smrt není ani záležitost zla, ani záležitost dobra, je to zkrátka součást života, ačkoli jde o přímý důsledek mechanického poškození lidského těla. Oproti jiným procesům, jako je narození, trávení jídla nebo dýchání je představa úplné zástavy srdce, naprostého selhání tělesného perpeta mobile a odchodu ze světa s nemožností návratu pro některé z nás nepřijatelná.

Například pro mě.
Proč? Protože mi takto odešlo už pár živých bytostí, když pominu Tamagoči nebo Simíky. A u většiny z nich to bylo tak najednou. Když se nad tím zamyslím, tak jediná bytost, o které jsem tušila, že brzo odejde, byla Bára. Sakra, byl to křeček, ti se dožívají tří let, logicky když měl něco přes dva a půl, příšel o zrak a tělesnou váhu, tak se dal jeho odchod očekávat. Nicméně jsem to nečekala ani u táty, ani u dědečků, ani u strýce, ani u stařičkého babiččina psa, kterého jsme vypiplali s otcem. U morčat, která umřela krátce po tátovi, jsem to tak nějak čekala. Dlouho se nic nestalo. V pubertě jsem v přítomnosti smrti tancovala takové kratičké satanské tango, ale rozhodla jsem se pro jasné NE. A jsem za to ráda, protože ačkoli jsem pořád víceméně labilní bytost (nebo si to o sobě alespoň myslím), dokážu už smrti odolat a tendencím, které jsem dostala do vínku a které se čas od času projeví, dokážu taky s díky zamávat a odvrátit se od nich zády.

Jenomže vím, že to není na dlouhou dobu. Stárnou mi obě milované babičky. Medvědova bábrle měla nedávno vážou nemoc. Dědeček taktéž. Moje babička si oproti tomu nemůže mnohdy vzpomenout, jak se jmenuju. Druhá babí nedávno dozápasila s rakovinou. Dědeček nejlepší kamarádky taky. Dotřetice a ni nedávno umřel zmíněný strýc. Máme to v rodině, stejně jako rezignaci na život, které podlehl i jiný člen (členka?) rodiny. Pes má zřejmě nemocnou ledvinu. Křečky, které mám půl roku, taky nebudu mít věčně. Můj bratranec přežil tři autonehody, jedna z toho byla dost brutální.

Uvědomujete si, jak křehký je lidský život? Že stačí chvilku postát v kolejišti? Udělat krok na červenou? Otevřít okno a unášet se větrem?

A v neposlední řadě se bojím o svůj vlastní život. Říká se, že smíření se se smrtí a s koloběhem na světě tak nějak souvisí s uzeměním. A se spokojeností na světě. To je to, co já nedokážu a trápí mě to. Nedávno jsem o tom napsala básničku:

Je mi zle z pohledu
na rodný list
potřísněný krví.
Z prohnilých kořenů
nelze fungovat.
Světlo z kostrče
pomalu vyhasíná
a skoro značí začátek konce.
Pomíjivost, samá pomíjivost.
Copak má člověk ze svého potu?
Návštěvník z doby Kdovíkdy,
bez pasu, zpáteční letenky Někam.


 


Komentáře

1 Kája Kája | Web | 17. února 2015 v 17:43 | Reagovat

Fuj, to je hnus, takto uvažovat... Děkuji za zkažení dobré nálady. :D Tež mě někdy popadají takové myšlenky...

2 myší královna myší královna | 17. února 2015 v 21:09 | Reagovat

[1]: Tak alespoň na to nevypadám.

3 Kája Kája | E-mail | Web | 18. února 2015 v 16:13 | Reagovat

[2]: Jak to myslíš?

4 myší královna myší královna | 18. února 2015 v 22:36 | Reagovat

[3]: Jsem ten typ člověka, který se tváří vesele navzdory tomu, na co myslí. Na druhou stranu jsou lidi s hlavou plnou rádoby vznešených myšlenek a stejně se na svět tváří, jako kdyby poprvé slyšeli o  cibetkové kávě. Humanoidi jsou různí, nevybereš si.

5 Kája Kája | Web | 19. února 2015 v 7:26 | Reagovat

[4]: Tak nevím, jestli sis to nevzala špatně, ale já vůbec nenarážela na tebe.

6 myší královna myší královna | 19. února 2015 v 10:12 | Reagovat

[5]: Přesně tak jsem to nebrala, neboj se. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama