Jak dlouho trvá smrt?

12. července 2013 v 20:18 | Myší královna |  Sebepoznávání
Smrt člověka - věc rychlá a nepředvídatelná. Věc, která přijde zničeho nic a udeří vás jako blesk. Slovo "smrt" se lepí na patro. V životě se nás smrt mnohokrát dotkne, mnohokrát se nám vysměje do ksichtu a několikrát si bohužel odnese i bytost, kterou milujeme.
Bohužel, moment smrti není pomíjivý. Moment smrti trvá navěky a má své důsledky. Moment smrti není něco, z čeho se člověk oklepe. Moment smrti, ať je klidný či těžký, je něco, co si vryjeme do paměti a ihned upadneme do zapomnění. Smrt je tajemná, věčná, hluboká chvíle ticha.

Když zemřeme, děje se spousta věcí. Někdo se nás zkusí vzkřísit. Někdo pustí zkrvavený nůž na podlahu. Někdo nás zahrabe pod zem a někdo nás rozpráší do větru. Co se ale děje dál? Jak dlouho trvá smrt?

(autentický popis života sirotka)
(apel na ty, co chtějí spáchat sebevraždu, ačkoli mají děti)


Jeden den po smrti rodiče: Příjíždíte domů a všichni pláčou. Víte, co znamená slovo "umřel". A on umřel. Matka v slzách čeká na to, co řeknete. A vy nevíte, co říct. Ptáte se proč? Ale nikdo neodpoví.

Dva týdny po smrti rodiče: Hladíte otce v rakvi, je bledý a studený. Má na sobě oblek. Loučíte se s ním, ale máte pocit, že to není naposledy.

Tři měsíce po smrti rodiče: Matka zestárla a přestala se k vám chovat jako k dítěti. V noci se budíte s pláčem. Všechno je ponuré. Bydlíte u prarodičů, nemáte přátele, ve školce nejradši sedíte v rohu a čtete si (jo, fakt jsem to uměla už v pěti).

Pět měsíců po smrti rodiče: Jdete na zápis do školy. Máte nakreslit něco hezkého. Nakreslíte portrét otce. Hledáte zrzavou pastelku. "To je maminka?" ptá se učitelka mile. "Ne, tatínek," řeknete a začnete vysvětlovat, že měl dlouhé vlasy.

Rok po smrti rodiče: Matka mění zaměstnání. Ve škole zatím zapadáte do kolektivu. Vše je, zdá se v pořádku. Paní učitelka vás naučí hru. Když vám spadne řasa, dáte si ji na prst. Někdo jiný vám na ni položí taky prst. Oba si něco přejete, a komu zůstane řasa na prstu, tomu se přání splní. Stále si přejete, aby otec žil.

Dva roky po smrti rodiče: Otec pořád nežije. Matka se vás opatrně začne ptát, co byste dělali, "kdyby vám našla nového tatínka". Postupem času je tou myšlenkou posedlá. Křičíte a brečíte: "Ne, ne, nechci!"

Tři roky po smrti rodiče: Jdete k prvnímu svatému přijímání. Přijede otcova rodina, všichni se fotíte. Matka je na fotografiích povadlá. Dobrá kamarádka přijde s tím, že jí rodinná přítelkyně, silně věřící žena, doporučila, aby se s vámi nepřátelila.

Pět let po smrti rodiče: Dostáváte první menstruaci. Začíná vám puberta. Katechetka vypráví v náboženství o tom, že všichni sebevrazi bez výjimky přijdou do pekla. Po vyučování katechetku zastavíte a svěříte se s obavou, že váš otec skončil v pekle. Katechetka vás utěšuje, že to byl určitě dobrý člověk, ale vy jí neřeknete, že to byl taky sebevrah. Bojíte se odpovědi, bojíte se, že vás odsoudí, jako to udělalo tolik jiných lidí. Matka se chová divně.

Osm let po smrti rodiče: Puberta propukla nejen u vás, ale i u ostatních. Třída se začíná kastovat. Dívky se dělí na dvě skupiny: ty hezké jedničkářky, které se pomlouvají, malují se a učitelé je mají rádi; ty průměrné čtverkařky, které se učí kouřit a balí kluky. Vy nevíte, kam se přiřadit, protože neumíte nic hrát. Hlavně ani neumíte být normální, protože to, co zajímá je, nezajímá vás. Pokoušíte se o leccos, ale pořád jste solitér. Děvčata mají potřebu se lišit, vybírají si oblečení, jen vy pořád chodíte v jednom, co vybírá máma, protože je vám to jedno. Zatímco ostatní puberťáci se začínají učit pít, kouřit, chodí ven a mají své skupinky, se kterými hromadně masturbují u porna, vy sedíte doma. Najednou vytáhnete oblečení po otci. Džíny, flanelové košile. Začínáte se oblékat jako Kurt Cobain, aniž byste si to uvědomovala a aniž byste si to naplánovala. Jediné, co v tom vězí: otec mu byl také podobný.
Posloucháte jeho staré demonahrávky. Vytahujete jeho kytaru a učíte se na ni. Cítíte úzkost. Po nocích přemýšlíte nad tím, proč od vás odešel, proč vás tu nechal a uvědomujete si, že celé ty roky cítíte jeho blízkost. Představujete si, o co vás svým odchodem ochudil. Mohl vás naučit hrát a zpívat, říkáte si. Na druhou stranu...

Deset let po smrti rodiče: Řežete se do rukou. Uvažujete o sebevraždě, protože jste nadobro odstrčení od společnosti, jako romantický hrdina. Už se ani nesnažíte začlenit. Nestojíte o soucit. Chcete jen odejít. Nesnášíte sebe, nesnášíte ostatní. Dovoláváte se Bohu, kterého jste už nadobro odmítli. Snad je to on, co vás vždy ukecal, když jste chtěli odejít za mrtvým rodičem.

Jedenáct let po smrti rodiče: Ochutnáte první cigaretu. Často se opíjíte a vždycky pak brečíte, protože víte, jak je váš život v troskách. Stáváte se závislým na lidech, kteří o vás nestojí. Podbízíte se a pak zase proklínáte. Přemýšlíte, jestli by nebylo lepší, kdybyste tehdy neposlechli pud sebezáchovy a odešli. Přemýšlíte nad svou budoucností a máte pocit, že nebude dlouhá. Smrtka chodí kolem a chechtá se jak pominutá. O otci se vám občas zdají živé sny, ve kterých vám něco vyčítá, což je zvláštní, protože naposledy se někomu zjevil krátce po své smrti - vaší matce - a řekl, že už se nikdy nevrátí. Vy máte pocit, jako by se vás snažil ukecat k něčemu nekalému. Prosíte jej, aby vás nechal na pokoji, ale on se nenechá odbýt. Cítíte, že vám je na blízku.

Třináct let po smrti rodiče: Poprvé potkáte člověka, který vás má skutečně rád. A co je lepší - vy jeho city opětujete! Člověk o vás pečuje, pomáhá vám vyrovnat se se ztrátou, která byla tak dávno a dodnes vás pronásleduje. Pomáhá vám vyrovnat se s náhlými záchvaty pláče a s nočními můrami. A co je děsivé: je nesmírně podobný vašemu otci. I jemu se zjeví ve snu: má bílý oblek a usmívá se. Přemýšlíte, jestli vše, co cítíte ze strany otce, není práce jiného živlu. Uvědomujete si, že jeho smrt má i něco dobrého. Byla by z vás stejná bytost, jaká jste dnes, kdybyste pocházel z úplné a spokojené rodiny? Nebo byste možná jen nemuseli živořit? Na jeho narozeniny se vám zdá sen: přijde vám SMS, ve které vám vyčítá, že jste mu nepoblahopřál/a. Se smíchem odpovíte, že dodatečně přejete vše nejlepší. Obratem přijde zpráva: "Už je pozdě."

Čtrnáct let po smrti rodiče: Odcházíte na vysokou školu. Ale den předtím je výročí jeho smrti. V noci za vámi přijde, mlčí, hrajete spolu na kytaru - přesně tak, jak vás to měl naučit. Najednou vstane a řekne: "Já už se nikdy nevrátím." áte chuť říct: "Prosím, už se nevracej!" Ale je těžké zavrhnout vlastního rodiče, je těžké odmítnout člověka, kterého jste čtrnáct let neviděli živého a chybí vám. Rozbrečíte se a vzbudí vás zpráva od vašeho kmotra. Večer se s matkou strašně opijete, aniž byste o to usilovali. Matka chce promluvit na muže, co se jí líbí, ale zraní se dřív, než k němu stihne dojít. Začnete nahlas otce proklínat a obě brečíte. Proč vás nenechá? Proč vám nedá pokoj?

Čtrnáct a půl roku: Od otce se distancujete. Mrzí vás to, ale už jste si myšlenkami na něj vytrpěl/a dost. Na jeho narozeniny jdete s kamarádkou do kavárny - protože je máte následující den taky. Na nebožtíkovu počest si dáte panáka jeho oblíbeného pití. Pálení alkoholu jako by utlumilo výčitky, že jste v myšlenkách na něj bezradní.

Čtrnáct a 3/4 roku: Matka změnila zaměstnání, ale je špatně placené. Jste na tom s penězi špatně. Sirotčí a vdovský důchod sice pokryjí část výdajů, ale rozhodně ne všechny. Matka přemýšlí jaké pojistky zrušit, aby měla na náhlé výdaje. Najednou si vzpomene na otcovu poměrně vysokou pojistku, která vám měla být před půl rokem vyplacena, ale kvůli změně finančního poradce byla zapomenuta. Po chvilce zuřivého hledání najdete danou listinu. Při pohlédnutí na jeho jméno se vám udělá špatně od žaludku. Na osobu, která umřela skoro před patnácti lety. Jako by poslal dopis ze záhrobí.

Tak smrt mého otce trvá tak dlouho. Jak dlouho bude trvat smrt vašeho otce?
A vaší matky?
A vašeho psa?
A jak dlouho bude trvat vaše smrt?

 


Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 12. července 2013 v 20:40 | Reagovat

Pěkné zamyšlení. Nedovedu si představit, že by se mi tohle stalo. I když, ono k tomu jednou určitě dojde.

2 Iswida Iswida | 12. července 2013 v 21:27 | Reagovat

Nevyhnu se srovnání, i když to samozřejmě není totéž. Přibližně ve stejném věku mi umřel děda, který prý byl můj druhý nejbližší člověk po matce, prý jsem ho měla hrozně ráda a trávila jsem s ním spoustu času. Pak následovaly další problémy v rodině, mezi našima a tak. Stará jsem byla dost, měla bych si to všechno pamatovat, ale nic. Vůbec vlastně nevím, jaký děda byl, mám strašně málo vzpomínek starších než z nějaké páté třídy na základce. Myslím, že jsem to prostě podvědomě potlačila, taková pojistka. Pokud je to tak, byla jsi vlastně opravdu silné dítě, když sis to všechno dokázala uchovat.

3 myší královna myší královna | Web | 13. července 2013 v 6:57 | Reagovat

[2]: Všichni se mi diví, že si pamatuju období tří, čtyř let, nevím, čím to je, ale docela mi to vadí. Spíš si myslím, že jsem asi "dospěla" dřív - viz. naučit se číst ve školce? Kdybych tohle měla vytlačit, musela bych se to učit znovu. :-D Jinak bych spoustu věcí vytlačila docela ráda, teď se to se mnou táhne...

[1]: Jednou jo, ale je lepší, když je na to člověk zralý, dospělý a připravený. U nás bylo sice tehdy "před tím" dusno, ale i tak to bylo něco, s čím jsem absolutně nepočítala. V té chvíli mi všechny důsledky nedocházely (je vidět, jak je dospělý mozek zdegenerovaný přílišnou závislostí na lidech, já to coby dítě v podstatě přijala jako přirozenou věc a až v průběhu let jsem si z toho vzala krom stesku i nějaké větší "trauma"). Hůř se s tím samozřejmě srovnávala matka, která otce našla a měla pocit, že jej zná a že to udělat nemůže. Nepočítala s tím a diametrálně jí to změnilo život - přece jen, byl to její životní partner. U dítěte se nemá příliš co změnit; dítě si nic vážnějšího neplánuje, má život před sebou, cokoli se může změnit, než se začne realizovat.

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 19. července 2013 v 11:57 | Reagovat

Já si vzpomínám na to, že když mi umřel dědeček (v mých čtyřech letech), nedokázala jsem pochopit smrt. Stála jsem na pohřbu jako přikovaná a říkala si: plač, plač, chápeš to? nikdy ho neuvidíš... ale slzy netekly. Byla jsem s jeho smrtí smířená už dřív, plakala jsem už dřív - asi týden před dědečkovou smrtí se mi zdály strašné sny o rakvi, kříži a kostelech...

5 myší královna myší královna | E-mail | Web | 19. července 2013 v 17:54 | Reagovat

[4]: Já si nepamatuju, že bych to nějak výrazněji prožívala, ani že by se mi o tom zdálo. Musel to být hnus. Jako nejvýraznější emoci si pamatuju, jak mi všichni na pohřbu při kondolenci matce strkali dárečky. Neměla jsem je už kam dávat, měla jsem plné ruce a lidi pořád nosili, dávali... a já se ptala proč? Nemám narozky, ani nic neslavím, nějaký plyšák mi má pomoct?

6 Babe Babe | Web | 23. července 2013 v 10:59 | Reagovat

kurva blogu proč tu nemáš v nabídce plačící xicht.. :-( je moc málo

7 myší královna myší královna | E-mail | Web | 23. července 2013 v 17:18 | Reagovat

[6]: Ale né, neplač. :-D

8 Kornélie Kornélie | 10. srpna 2013 v 17:05 | Reagovat

na první pohled - až nepříjemně hluboká myšlenka, řeknu ti. nutí totiž přemýšlet:D. smrt je z toho nejprostšího pohledu věčná: někdo umře, zakopeme ho do země a z tama už se prostě nevrátí. všichni umřeme. země "umře". a pak jen nic. ... cítím v sobě ale potřebu oponovat těmto jednoznačně negativním úvahám. oproti smrti tu stojí život. jaký význam by měla existence života na zemi,kdyby vše končilo smrtí? proč se vůbec lidská bytost narodí? proč žít, když umřu? proč se vyvíjet, růst, udržovat vztahy? z jakého důvodu existuje země, sluneční soustava, když všechno stejně jednou zanikne? celé universum je promyšlené tak dokonale - způsob jakým funguje příroda, jak funguje lidské tělo..., že není možné, aby si kdokoliv dal práci s tvorbou něčeho takového jen kvůli tomu, aby vše mohl zbořit. typický člověk - tvůrce miluje své dílo. přece si nevyrobím naušnice jen proto, abych je pak mohla zničit.. chci je nosit a chlubit se jimi. jestliže chceme uvažovat o smrti, musíme uvažovat o životě. jestliže chceme uvažovat o konci, musíme uvažovat o začátku. na myšlenkovém poli není nic nebezpečnějšího, než vytrhávání věcí z kontextu.

no, teď jsem až příliš povolila uzdu svým rozpustilým myšlenkám, až mi cesta k původní pointě utekla:D takže třeba dopracovat se k nové.

Život má smysl, protože je nesmysl, aby smysl neměl. (lze samozřejmě dále rozvinout:) ) A jak se říká - smrt patří k životu. Jestliže je tedy smrt součástí životního cyklu, který má smysl, má smysl i smrt.

Já osobně smrt nesnáším a nechápu. Je představitelkou mého největšího strachu a trvale vede v hitparádě všech mých životních obav. A ani si nedovedu představit, jaké to musí být pro tebe, když je s tebou smrt tak bezprostředně přítomna téměř celý život. Ale na světě je zkrátka milion ... pětsetpadesátosmtisíctřistadvacetdva věcí, které jakožto lidská bytost nepochopím. A smrt je jednou z nich. Smrt je konec života na zemi a taky zde trvá věčně. To ještě neznamená, že to není začátek někde jinde. Ale to už bych se příliš dostala do věcí náboženství, které jsem sem příliš tahat nechtěla:)

Vím, že lidé se pídí nejvíc za nějakým praktickým významem a metafyzické "smysly" jsou pro současné lidstvo často přítěží či hůř - opomíjeným jevem. Ale nahlížet na věci odtud, vede k lepšímu pochopení té "praktické reality". A navíc tvá otázka v titulu je děsně metafyzická, tak jsem usoudila, že by ti tento způsob uvažování nemusel být zcela cizí:)

Takže opravdu děkuju za článek, který byl pro mě ohromně podnětný a poprvé od konce zkouškového mě přinutil si zapřemýšlet. Přesně něco takového jsem teď potřebovala:)
Hodně štěstí na dobré lidi přeji:)

9 Genevieve Genevieve | Web | 21. srpna 2013 v 15:27 | Reagovat

Zajímalo by mě, jak dlouho trvá smrt pro toho člověka, co umře, ale jak tady opravdu autenticky popisuješ, pro jeho blízké je to napořád. Je to smutné, ale jak jsi sama podotkla, kdybys vyrůstala za jiných podmínek, byl by z tebe někdo jiný. Všechno zlé je pro něco dobré. Hlavně představa smrti a ničeho je pro člověka nepředstavitelná a neuchopitelná, a dokud neumřeme, nepřijdeme na to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama