Co mi výška dává?

7. června 2013 v 22:49 | Myší královna |  Deníkoviny
Po dlouhé době vás hodlám otrávit nudnou a neužitečnou zpovědí. Uvažovala jsem totiž nad smyslem svého života a ze začátku jsem si připadala absolutně zbytečná.



V tomhle semestru jsem podělala co šlo, ale i neúspěch je evidentně k něčemu. Ano, veřejně se přiznám - pokazila jsem tři hlavní zkoušky po sobě. Nebýt jich, mám už volno a neužírám se tím, že musím odmítat slušně placené směny v práci, abych se mohla šprtat Májovce. Po třetím pokaženém zápočtu jsem se doma zahrabala do peřin, nevycházela jsem z pokoje, sledovala jsem O.C California a cpala se rajskou polívkou vlastní výroby, což je jediné, co jsem schopná uvařit, když mám depku.

Brečela jsem, vyčítala jsem si, že jsem šla do tak náročného studia, jako je bohemistika. 'Asi je mé studijní maximum maturita,' říkala jsem si v slzách. Když jsem se dostatečně vyřvala, začala jsem přemýšlet. Zrušit studium? Nezrušit? To si nemůžu z finančních důvodů dovolit. A pak mi došlo... že nemůžu přestat studovat a jít pracovat. Nic neumím.

Moje myšlenky se dál rozvíjely a navazovaly na sebe. Došlo mi, že argumentuju jako líná lemra. Nic neumím. Nechci makat osm hodin denně způsobem, který neodpovídá mým potřebám naplněného času. Makat jen pro to, abych žila - to se dá pochopit, ale žít jen proto, abych makala? Jsem hnilá, když to odmítám? Jediné, pro co jsem žila, je psaní, protože je to to jediné, co umím. A to ne ještě dokonale. Nejsem schopná dopsat ani jednu blbou knížku. Celý život všem povídám o tom, jak mě psaní baví a jak se tím jednou budu živit. Dokonce jsem trošku se smíchem mluvila o Nobelovce. Kecat umím líp, než psát - to proto, že kecání má spád. U psaní se poslední dobou zaseknu. To, co občas vybleju na blog ve formě prózy nebo jakéhosi pochybného rádoby fejetonu. Tak jsem v duchu odsoudila sebe samu jako neschopného, nepochopeného pisálka, který bude v letech budoucích noc co noc jezdit s paleťákem po supermarketu a ve dne bude vyspávat, popíjet, cvakat do stroje a vše nacvakané zase mazat/skartovat. Protože je jedno, co jsem vystudovala, jedno, jakou praxi mám. Umím ode všeho trochu - trochu umím šít, trochu kreslit, trochu zpívat, znám základy asi pěti evropských jazyků, ale žádný neumím pořádně. NIC neumím pořádně.

Jenomže pak mi něco došlo. Něco, co jsem si řekla v rámci sebekritického hodnocení. Psaní je to jediné, co umím.

Vrátila jsem se v duchu do své minulosti.

Číst jsem se naučila v pěti letech - sama, za pomoci televizního pořadu KOLOTOČ, kde ukazovala písmenka, vyslovovala jako hlásky, stavěla do fonetických slov a později do vět. Ve školce jsem díky tomu sedávala v koutě s Méďou Pusíkem, s pohádkama od Fel'deka nebo Němcové. S panenkami jsem si hrávala, ale sama, protože jsem si tvořila vlastní příběhy. Dokonce jsem vymyslela samostatnou formu loutkového divadla z papíru, na které dodnes vzpomínám (byli to takoví Simíci z papíru v dvojrozměrném bytě). Za celý svůj život jsem zažila zklamání, příkoří, chudobu, násilí, šikanu, depresi, doteky a vábení smrti, ale nic z toho mě nesložilo na dlouho a se vším jsem se jakýmsi záhadným způsobem poprala. Můj písemný projev lidi vždycky chválili, kromě jedné básně na Písmákovi - což mě nemusí mrzet, nejsem básník a lidi na Písmákovi bývali prasata. Když jsem šla na hotelovku, můj šéfredaktor ze školního časopisu si povzdechl: "Takový talent a bude z něj pingl." Ano, i když něco napíšu smrtelně vážně, má to své chyby, ale obecně je všichni hodnotili jako nadprůměrné - a to je přece skvělé znamení!

Zmíněná hotelovka taky byla jasný signál: šla jsem tam jen ze zoufalství. Měla jsem spoustu nápadů, co bych chtěla dělat. Chtěla jsem být psychiatrem, občas jsem zasnila o advokacii nebo herectví. Tohle jsou ale disciplíny, které jsou něčím podmíněné. Psaní je nezávislá činnost. Na hotelovce jsem se trápila. Po ní jsem netušila, kam jít na vysokou školu. Když má někdo sen, že bude fotbalista, zařídí se tak. Když má něko sen, že z něj bude doktor, zařídí se tak. Jak se má zařídit člověk, co chce být prozaik, když jediná továrna na prozaiky stojí zhruba stejně jako nové auto? Není snad znamení, že jsem se z nějakého směšného důvodu nedostala zrovna na pedagogickou fakultu, na kterou jsem tolik chtěla a která nemá u nás obecně dobré renomé, takže bylo mé nepřijetí udivující? Není znamení, že teď studuju český jazyk?

Loňské maturitní slohovky byly fiasko. Premianti propadali, já se bála nejhoršího. Na citát z Lotranda a Zubejdy jsem napsala kapitolu z románu, který jsem měla napsaný jen v myšlenkách. Přísahala jsem si, že pokud neuspěju, nikdy už nebudu psát. A dostala jsem jedničku. Cožpak ani tohle není znamení?

Já nejsem líná, když nechci chodit do normální práce. Už tak teď dělám ve skladu, bolí mě záda i plosky nohou, ale pracuju - ne, nebojím se práce. Nikdy jsem neměla majetek, ani úplnou rodinu, ani kamarády - vlastně skoro nic. Jediné, po čem jsem chorobně toužila, byl pocit bezpečí a nezávislosti. Obojího se mi dostalo a chci si to zachovat. Nejsem líná, jen nechci přijít o pocit nezávislosti, když veškerou svou energii a čas vložím do rukou korporace. A chci si zajistit bezpečí, abych mohla mít děti, rodinu. Zní to jako nemoc, přitom o grafomanii není řeč, ačkoli z těchto skutečností vyplývá, že jsem odsouzená ke psaní. Začínám mít dojem, že je to mé poslání, přitom jsem ještě nevydala jednou knihu. Utěšuji se lenivým argumentem, že prozaici zrají až po třicítce.
Tak jsem se rozhodla. Vybíráním si toho, co budu psát, si nezávislost nezajistím. Já se psaním živit prostě BUDU, i kdybych měla psát šity, co lidi budou chtít číst.
Jediné, co by mě zmátlo, by byla má smrt bez jediné knihy na kontě. Vzpomeňte si na mě. Vzpomeňte si, až něco poděláte, že to k něčemu taky je. Kdybych nepokazila zkoušky, nikdy bych nedošla k tomu, že všechny cesty vedou k literatuře.

Což je paradox, hlavně pokud vás k takovému zjištění přivede pokažený zápočet z... teorie literatury (moc termínů, které spisovatel ke své tvorbě nepotřebuje, tak se mi moc nesmějte :-P )


Nemám žádnou fotku k tématu, p
roto připojuju sebe samu po včerejším odbarvování. Blond barva nebyla důvod, proč vznikla tahle mírně naivní úvaha. :)
 


Komentáře

1 Julie de Dejvice Julie de Dejvice | Web | 7. června 2013 v 23:04 | Reagovat

Hele, mívala jsem podobné myšlenky jako ty a snila o tom, že se budu živit psaním. Splnilo se mi to sice jinak, než jsem si malovala, ale už ve 20 a pořád mě to hodně baví. Psaním se totiž neživí jen spisovatelé a i tak se u toho dá zažít spousta srandy. Živit se psaním je jedna z nejlepších věcí, co mě v životě potkaly a přeju ti to samé:)

2 David David | E-mail | Web | 7. června 2013 v 23:05 | Reagovat

Taky zažívám na výšce období, kdy se všechno s prominutím sere (teď mám na mysli hlavně zkoušky), ale pak se to záhadným způsobem obrátí. Takže věřím, že i ty to nakonec nějak zvládneš. ;-) Já už taky mohl mít prázdniny, ale to bych se musel mnohem více snažit. Musím přiznat, že jsem taky lenoch. :D

Jinak na fotce vypadáš sympaticky. :-)

3 amelie amelie | 7. června 2013 v 23:36 | Reagovat

Tak Kris, nikdy mě nenapadlo, že jsi líná. A je fajn, že neházíš flintu do žita. Já za těch šest semestrů podělala zkoušek... Ještě sice není vyhráno, ale i tak. Taky jsem přemýšlela, dokonce včera, že i když  mě taky lidi hodně chválili, mám pocit, že to psaní jde taky ke dnu - ačkoliv, co si mám co fňukat, tím, že si budu psát na liter a do šuplíku nikdy nedocílím toho, aby si to přečetlo víc než pár lidí. Navíc začínám zase psát, vůbec něco psát, tak co... Takže ti přeju, ať se s tím popereš, což dáš, a prostě... Doufám, že si jednou třeba koupim tvoji kníšku :)

P. S. Bla bla bla, jestli moc kecám, tak mi odpusť, chce se mi spát. )

4 myší královna myší královna | Web | 7. června 2013 v 23:49 | Reagovat

[3]: Né, neomlouvej se, zrovna od tebe to docela bodne, když studuješ to samé, jen na prestižnější škole. :D

Dík všem za vyjádření podpory.

5 Taychi Taychi | E-mail | Web | 8. června 2013 v 11:19 | Reagovat

Někdy má každej takovej pocit a bohužel se někomu nepomůže se vzchopit. A ještě horší je, když tě nikdo nepodporuje v tvým snu. Zažila jsem taky spoustu životní situací, taky jsem se z toho vyhrabala, ale dělá mi problém, že jsem nedochválena. Prostě když si myslím, že je něco fakt skvělýho, ukážu to doma, tak žádná reakce, nebo:,,A to má bejt jako co?" a ,,Kdybych měla zrcadlovku, mohla bych se zlepšovat a pak fotit i za peníze." ,,Na to bys nejdřív musela umět fotit." a tak dále... Prostě tak. Jsem ráda, že sis uvědomila, co je na tobě dobrého a že ti k tomu pomohla i ta zkouška z literatury. Upřímně řečeno takové Božka Němcová napsala nejslavnější dílo a taky asi moc nevěděla o literatuře... Jedině ze svých uměleckých kruhů a to pochybuji že si o tom jen povídali... Ale to už je moje teorie. :-D

6 m. m. | E-mail | Web | 8. června 2013 v 12:06 | Reagovat

Já jsem to celý přehltala na jeden nádech a obzvlášť u těch stesků na to, že umíš spoustu věcí, ale žádnou pořádně, jsem div nenadskakovala 8-) Děvče, nejsi v tom sama, věz, že ne. Člověka to ničí, když všichni kolem něj mají nějakou "tu svou" věc, ten jeden obor, smysl života, jasně nalinkovanou kariéru, něco, co chtějí dělat, a ty prostě nevíš, roky jdou do prdele a tobě to furt nepřichází a furt prostě nevíš, čím se sakra živit.

Mně na to velice nápomocnou odpovědí byla jistá slečna jménem Emilie Wapnick a její web pro multipotenciály, www.puttylike.com. Jestli zvládáš angličtinu, šup tam s tebou a trochu si počti, já když nevim, co se sebou, tak tam zabrousim, a hned se mi zvedne nálada. Někdy prostě vážně postačí zjistit, že nejsi sama v tý divnosti, že na to existuje dokonce i jméno a škatulka a v ní jsou tisíce lidí.

7 Teeda Teeda | E-mail | Web | 8. června 2013 v 12:27 | Reagovat

Máme to všichni stejný. Teď čekám, že podělám státnice a vyhodí mě a říkám si přesně to samé. Od každého trochu, nic úplně. A co potom? Jak v dnešním zahlceném světě udržovat živobytí psaním, když píše tisíce lidí. A nevím, nějak mám pochybnosti, že zrovna ve mě by dřímal osud J.K. Rowlingové...

8 Genevieve13 Genevieve13 | Web | 20. srpna 2013 v 20:50 | Reagovat

Páni, vážně ses naučila sama číst podle Kolotoče? To jsi dobrá. Taky jsem si odmala představovala, že se budu živit psaním, že vydám takovou pecku, že mi to zaplatí minimálně celou vysokou. A ono nic, ani už skoro nepíšu. Svět je krutej a vysoká je blbá v tom, že to trvá, než může být člověk finančně nezávislý. Máš aspoň tu hotelovku, tak bych neřekla, že nic neumíš, ale je fakt, že aby tě tvá práce nebavila, to za to taky nestojí. My s gymplem se můžem jít bez titulu klouzat. Držím palce se zářiovými termíny a pak hurá do druháku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama