Moje čtenářská zkušenost 1/2

23. února 2013 v 20:04 | Myší královna |  Literární deníček
První část úvahy na téma "Moje čtenářská zkušenost" odevzdaná v předmětu "Úvod do literární teorie".


Jako středoškolačka jsem byla považována za velmi náruživou čtenářku, přestože během středoškolského studia má čtenářská aktivita mírně opadla. Spolužáci mě považovali za rádce ohledně slohových prací, vyučující zase za jediného příjemce svého výkladu. Jak to ale bylo a je ve skutečnosti?

Mojí osobní "biblí" se stal před několika lety Exupéryho Malý Princ, čímž nechci říct, že bych se k němu vracela každý den, ale že jeho poselství se pro mě stalo klíčovým pro každodenní život. Když se ale zamyslím nad rozmanitostí vlastní četby, musím přiznat, že se neustále vracím ke stejným autorům - možná ze strachu, že bude čas strávený nad knihou promrhán.

Pozici oblíbeného spisovatele a zároveň autorského vzoru u mě zaujmul John Irving, jehož bezprostřední vyjadřování miluju dodnes, přestože se v jeho díle opakují podobné věci (medvědi, cirkus, Rakousko, apod.). Zbožňuji popisné pasáže a dialogy v jeho pojetí. Vlastně mě uráží, že člověk, který jej v podstatě kopíruje, má u nás takové jméno a je prý jediným českým spisovatelem, který se psaním živí.

Číst jsem se naučila ve školce a měla jsem tehdy knihy raději, než panenky, které mi, mimochodem, pomáhaly při mých následných pokusech o vlastní tvorbu. Neustálé vytváření nových a nových situací procvičovalo mou fantazii. Kniha pro mě je a vždy byla věcí posvátnou, při výběru literatury jsem kritická. Kvůli své vybíravosti nemám prakticky nejoblíbenější knihu. Hledáním "dokonalé knihy" jsem strávila už několik volných chvil, přitom marně.

Ani nedokážu s určitostí říct, zda jsem spíš masový nebo náročný čtenář. Přiznávám, že občas sáhnu po populární literatuře. Braky nejsou k ničemu! Například před spaním nebo v případě nemoci jsou skvělým společníkem; právě pro svůj jednoduchý děj, slovní zásobu a nenáročnost na lidské myšlení. Na druhou stranu bych si netroufla takovou knihu vzít do vlaku. Když si vzpomenu na svého kdysi rozečteného Timura a jeho partu, který mi pomohl zabít čas v období těžkých zažívacích problémů, polévá mě studený pot při pocitu, že bych se měla s touto knihou objevit na veřejnosti.

Od knihy žádám něco hlubšího. Chci znát nestrojené nitro a chování postav. Když tento požadavek vztáhnu na filmy, je to v mém případě podobné, jako u literatury. Oblíbila jsem si filmy od Tarantina a Formana právě pro lidskost jejich postav. Mají duši, vnitřnosti, potí se, a přestože to jejich tvorba přímo nevyjadřuje, vylučují i podobné látky, jako vylučujeme my, čtenáři/diváci. Žádná předstíraná dokonalost, žádné kudrlinky: jsou to prostě lidské bytosti. To populární literatura málokdy umí; zvláště Sandra Lanczová se svou maminkou, autorky tolik oblíbené u mých vrstevnic, popisují pořád dokola stejné charaktery - ať je povídka o divoké lesbicky orientované slečně nebo o slušně vychované nepolíbené panně, ty ženské se chovají jako dvojčata a ve většině případů jejich životní příběh funguje podle zažitého stereotypu: suše popsané pocity osamění, dialogy s nejlepší kamarádkou (která je minimálně stejně divná, jako hlavní postava), setkání s "božím týpkem" a nakonec happyend.

Patrně největším zásahem do mé čtenářské zkušenosti byla volnočasová četba psychologických knih během středoškolského studia na hotelové škole. Tou dobou jsem snila o budoucí práci psychiatra, k čemuž jsem se nedostala, ale záliba v podobné četbě mi vydržela dodnes. Odborná literatura tohoto druhu nám předloží typy "postav" - a já sama si můžu domýšlet, jak by konkrétní člověk s konkrétní nemocí vypadal, žil a jak by se choval. Ačkoli to vyčnívá vedle mé záliby v próze, vidím takové čtivo podobně, jako například dobrý román. Ráda vyhledávám knihy, které se něčím podobají slovníkům psychických poruch a nemocí, i když víc prakticky, než teoreticky.

(Pokračování zítra)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama