Noční můra? Usměj se na ni.

23. srpna 2012 v 0:38 | Myší královna |  Sebepoznávání
Poslední dobou shledávám věci nemožné, jak se stávají skutečností. Stále víc se ubezpečuji v tom, že autosugesce je mocná čarodějka. Není mocnější čarodějky, než jí. A víte, na co jsem za svůj krátký život přišla? Že nic okolo neexistuje. Hned vysvětlím.


Odjakživa jsem si říkala, že toho, co se mi stalo, se nikdy nezbavím. Že celé ty roky zla v dětství nesmažou z mé hlavy a z mého srdíčka ty špatné pocity, které mám. Žiju a žila jsem s těžkým kamenem na hrudi, s otevřenou dírou, kterou proudilo leccos špatného.

Vždycky jsem si říkala: proč mám deprese? Protože jsem špatná/blbá/hnusná/... Pak mi ale došlo, že opakuji to, co říkal ON, kvůli kterému to všechno bylo a který to způsobil. Nemohu mu dodnes odpustit, snažím se, ale asi to bude chtít krapet práce.
Napřed mi došlo, že ho mohu litovat. Myslím si, že osud chtěl, aby přestoupil na naši školu. Vždyť je to chudáček malinký. A nemyslím to zle, když to říkám. Opravdu je mi ho líto. Dělá, jak by mě neznal, a to jsme byli sousedé. Budu mu říkat Martin. Martin byl malý perverza, který mě už v pěti letech pobízel, ať mu sahám na přirození a vyprávěl různé nechutnosti, které údajně dělá. Já se s ním přest kamarádila, poněvadž jsem byla čerstvě přestěhovaná do obce a nikoho jsem neznala. Postupem času jsem mu nebyla dost dobrá za slušné chování. Mám dojem, že jediné, co uměl, je vulgární a sprosté chování. Až zpětně si uvědomuji ty jeho naštvané oči, když se mi posmíval za mrtvého otce, těžce pracující matku a nadával mi do bezdomovců.

A právě proto mi je ho líto. Znám jeho rodinnou situaci takřka a možná dokonale a vím, že nebyla zrovna příjemně krbově hřejivá. Moje taky ne. Když už má někdo takový komplex, proč bych jej měla brát vážně? Proč bych měla naslouchat jeho posměškům a kritice? Jak moc objektivní je kritika od takového člověka? Má cenu si na ní zakládat?

Zkuste si zodpovědět sami. Ano, NEMÁ. A kolik z vás v životě potkalo takového Martina, který vás srazil na kolena a zničil vám kus života?

Takový člověk je jako démon. Upír. Srazí vás na kolena, saje vaši energii, čerpá sílu a radost z vaší bolesti. Zezačátku, když se vám dostane pod kůži, neslyšíte nic jiného, než svůj hlas, jak všem předříkává jeho slova. Časem si ale uvědomíte, jako já, že všechen jeho jízlivý a hlučný smích bylo jen volání o pomoc. Já si to uvědomila až po letech. Vždyť to jednou přiznal. V nějaké hře s psycholožkami napsal na papír pod otázku "Co by o mně měli vědět ostatní?" odpověď: "Že nejsem takový hajzl, jak vypadám." Na dotaz psycholožek proč se tak tedy chová, se zase začal smát. To je jen důkaz, že mám pravdu.
Už to, že jsem jej začala upřímně litovat, mě táhlo k odpuštění. Nejde to najednou. Čas od času mu pošlu nějakou pozitivní myšlenku, která pomůže nejen mně, ale možná i jemu. Věřím síle myšlenek. Teď, když toto píšu, jsem mu dokonce poslala myšlenku "mám tě ráda". V tom vidím u sebe strašně velký pokrok.

Od doby, co sama sobě říkám před spaním krátké aformace (Jsi super - Jsi fajn - Objímám se - Nemáš chybu - Mám tě ráda - Odpusť mu - Všechno bude fajn - Zvládáš to) a co odpouštím všem, co mi v životě ublížili, mám dojem, že dochází k něčemu fantastickému. Začala jsem svému Já odpouštět všechny chyby, co udělalo. To, jak se chovalo k ostatním, jak řešilo různé situace. Pomalu a jistě jsem začala být schopná něčeho, co všichni radi zakomplexovaným, zadeprimovaným a nešťastným lidem: přijmout všechny špatné pocity, tragédie a svou minulost jako součást života.

Objímám svou minulost.
Objímám své deprese.
Jsem ráda, že vás mám. Jste součást mého života.
Respektuji vaše postavení v mém životě.
Je to minulost. Je to pryč. Přijímám, že to kdy bylo.

Vše souvisí s tím, že to, co se stalo, se nedá ovlivnit. Prostě se to stalo a hotovo. Nemá cenu se tím zabývat. Zamyslete se: co vám takové myšlení dává? Jak je vám prospěšné? Není-li prospěšné, nepraktikujte jej. Nemá však cenu je zamést pod koberec. Když máte nehodu, vážné zranění, jizva po něm zůstane. A třeba nejde úplně odstranit, to ale neznamená, že se za ni máte nenávidět, proklínat a že by vás měla nějak omezovat v životě.

Další možnost je nenávidět se, proklínat, nemít se rád a nikomu nikdy neodpustit. Druhá strana mince: proč byste to měli dělat? Je jednodušší nenávidět, proklínat se, mít o sobě špatné mínění. Jak je ale taková úvaha pro vás prospěšná?

Že je to správná úvaha? Že je pravdivá, realistická? HAHAHA... haha... hahaha... hahahah...ha. Haha. Skončili jste?

Možná máte pocit, že vychvalování sebe samého před sebou samým je zkreslené, o co reálnější je ale ponižování se? Obojí stojí na stejném principu, jen je těžké vysvětlovat někomu, že je fajn, když byl léta přesvědčen o opaku.

Všechny deprese, které máš, jsou jen komplexy z toho, co jsi sám sobě provedl, z toho, co všechno jsi si připustil k tělu. Ber sebe a svoji minulost jako člověka, se kterým se chceš zakopat válečnou sekeru. Uvědom si, jaké pocity máš, když se pochválíš a když se pohaníš. Když si řekneš: jsem k ničemu, cítíš uzemňující pocit, který padá z nitra a stahuje tě dolů. Když si řekneš: mám na to, jsem dobrý/á, cítíš, jako by ti něco povolilo mysl, krásnou úlevu a svobodu.

Minulost nevymažete. Ta prostě je. Je jednoduché mračit se. Je těžké odpustit. Můžete ji nenávidět, ale taky se na ni usmát. Rozbal úúúsměv, vyceň zuby. Jako já na Martina, když jsem jej potkala poté, co jsem mu odpustila.
 


Komentáře

1 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | 23. srpna 2012 v 0:58 | Reagovat

Něco podobného jsem zrovna dneska četla v knížce Síla přitažlivosti. Jde tam sice o cestě k úspěchu, ale i ta vede přes vyrovnání se s minulostí, přes jakousi formu odpuštění ostatním i sám sobě. Také věřím v sílu myšlenky - ačkoli si uvědomuji, že s myšlenkou musí jít ruku v ruce i čin, protože tím se její síla potvrdí a znásobí. Je pravda, že když už nic, tak člověku takovéto odpuštění pomůže k vnitřní pohodě a to se pak odrazí i v vnějších situacích. Myslím, že každý potkal takového Martina neboli citovéhó upíra, který z něj (třeba i nevědomě) vysával životní energii. A nemusí to být jen člověk - v podstatě to můe být cokoli, co člověka trápí. Je dobře, když si člověk včas uvědomí, co ho sráží k zemi a očistí se od toho... Odpustit je někdy těžké, vím to z vlastní zkušenosti, ale stojí to za tu námahu :) Dobrý článek asi na tvůj blog zavítám častěji :)

2 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | Web | 23. srpna 2012 v 1:13 | Reagovat

Ještě bych chtěla doplnit, že se mi moc líbí těch pět "smiřovacích" vět. Možná je taky někdy použiju :)

3 Aerosol Aerosol | Web | 23. srpna 2012 v 2:31 | Reagovat

Je úžasné, keď sa človeku podarí oslobodiť od duchov minulosti, prijme ju a odpustí... Je úžasné, keď objaví silu pozitívneho myslenia, ktorá mu k tomu pomôže.
Aj ja som sa počas rokov musela vysporiadať s tým, čo bolo, a celkom čestne vyhlasujem, že keby som sa nezačala na svet usmievať, nebola by som tam, kde som teraz. Je potrebné, aby sa človek mal rád - tak zdravo - pretože potom má aj svet oveľa radšej. S pozitívnym vnímaním je všetko krajšie...
Potešil ma tento článok, je krásny a dúfam, že privedie aj iných k úsmevu a viere v silu optimizmu =) Len... S jednou vetou nesúhlasím. Podľa mňa je totiž oveľa jednoduchšie usmievať sa, ako byť zamračený - pretože hnev a zármutok vyčerpáva a naopak, úsmev energiu priťahuje.
Veľa úsmevov prajem ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama