Čau lidi,
jak se máte? Snad fajn, konečně vysvitlo po těch dnech sluníčko. Doufám, že brzy přijde jaro.
Zase jsem měla nějaký zkrat ohledně psychiky, vztahu. Tolik, kolik jsem toho sežrala od soboty do teď, jsem snad nesežrala za celý svůj život. Můj Medvěd u mě byl až od neděle, kdy jsem zažila sladkých 60 minut bytí single. Nikdy víc!
Tak nějak přemýšlím nad náma, lidma, co si nevybrali, přec tu jsou a snaží se svůj mizerný život vykompenzovat malýma radostma. Hledáním radosti ve všem, co prožíváme. Začala jsem "číst" (nepo spíš stahovat z netu po mp3kách) knihu Moc přítomného okamžiku a musím vám říct, že je to čuprkární knížka. Vedlo mě k tomu jedno video o roce 2012 /je možné, že jsem jej sem dala/, kde nějaký pán v turbanu říkal, že zkáza roku 2012 přijde, pokud se neodprostíme od svých myšlenek. Že člověk používá víc myšlenek, než potřebuje - což dává logiku, žijeme ve stresu, který nás vede k neustálému přemýšlení nad kravinama. A já zjistila, že mi to prostě nejde.
Nikdy jsem neměla problém s tím, co mi říkaly psychologické knihy, ale toto mi dává sakra zabrat.
Je prostě PROBLÉM to tady vydržet, když se nás něco snaží vystrnadit. Od chvíle, kdy jsem se rozhodla napsat o tom knihu, přemýšlím nad tím, jak definovat pocit člověka se sebevražednými sklony. Prostě se to tak zjednodušeně říct nedá.
Došlo mi, že tohle je prostě problém nás, sebevrahů. Že každý pocit, ať je to láska, vztek, nenávist, úzkost, smutek, zklamání, všechny tyto pocity stačí nazvat jediným slovem a lidi vědí, co tím chcete říct. Problém nás, sebevrahů, je ten, že naše pocity se nedají takhle prostě vyjádřit. Ať jej vyjádříte jakkoli, lidi se ptají "Proč to tak cítíš?" "Co tě k tomu vede to cítit?" O to horší je náš požadavek o zbavení těchto pocitů. Pro všechnu tu bezmoc lidi sebevraždy páchají. Protože lidstvo se naučilo definovat všelicos. Existuje dohromady alespoň 5 názvů pro různé sexuální orientace, ale neexistuje název pro pocit, kdy je člověku tak mizerně, že se chce zabít. Jakýkoli je nevhodný.
A já, ač teď sebevražednými sklony netrpím a snažím se od nich odprostit, což se mi daří, nemohu stále potlačit pocit bezmoci. Takový ten co mě nutí myslet "Medvěd kecá, nejsi tak skvělá."
Ale pomalu vidím, že vítězím. Ale nechci nic zakřiknout.
Potřebuju si o tom nutně s někým promluvit. S někým kdo to zažívá taky. Protože poslouchat jenom samá PROČ, to člověka omrzí.
S láskou
Kris
kid.psanecVseznam.cz
Hele, myslim, že tušíš jakej pocit myslíš. Čumm okolo sebe na tenhle vesmír a lidi a říkám si "co tu kurva chci,vždyť to stejně nikam nevede" a "tak tohle je svět? s tím nechci mít nic společnýho" a tak... ale je fakt, že v poslední době se to lepší.Zaplácala jsem si život "běžným bojem o přežití" a když večer padám na držku, už na nic moc nemyslím, takže... je to snesitelnější.