Povídka: Až půjdeš okolo

16. prosince 2011 v 20:46 | Myší královna |  Povídky
Pořádně jsem se podívala na poslední zápis v deníku. Osmadvacátého listopadu. Proboha. To je přesně rok! Tomu říkám náhoda!




"Já... už ti nechci kazit život," koktala jsem do telefonu. Něco mi nepříjemně tisklo hrdlo a tlak na hrudi, který už pár let cítím, zabolel, jako by jím projel nůž.
"Ale ty mi jej nekazíš!" bránil se. Slyšela jsem v telefonu hluk kolemjedoucích aut.
"Až půjdeš okolo, tak se zastav pro věci."
V telefonu byl slyšet jen jeho dech. Neměl co říct. Položila jsem telefon a rozbrečela se do polštáře.

Chodili jsme spolu už přes rok. Spali jsme spolu, všechno sdíleli a všechno o sobě věděli. Trochu klišé, pokud hodne čtete ženské časopisy nebo koukáte na bednu. Ale o tom prostě dnešní konzumní svět je. Udělat klišé naprosto ze všeho je současné, navždycky moderní umění. Na to, abyste něco ušlechtilého shodili pod úroveň prostituce, dneska stačí málo. A já dneska shodila sama sebe. Ne, nešlapala jsem. Jsem spíš citová děvka, taková ta, co ránov stane s tím, že je všechno na prd a s tou samou myšlenkou usíná. Přes den pošle do hajzlu počet lidí nepřímo úměrný času, který prospí. Citová děvka je něco, jako psychický upír, akorát má ráda sex a uvědomuje si, že se chová jako idiot. S prominutím. A tou tedy jsem.
A nebudu to házet na konzum.
Teď tu ležím. Řvu do polštáře. Vím, že je to tak lepší. Že to tak musí být, jenomže nic jiného se dělat nedá. Telefon znovu zazvoní, ale na druhém konci se ozval ženský hlas. "Ty jsi asi úplně blbá, co?"
Jo, možná jsem úplně blbá. Obhajuju se, brečím, nadávám. Proč, proč, proč. Proč, když jsem konečně šťastná , moje duše není? Proč se mi chce řvát, když mne objímá, proč se mi chce smát, když mě líbá? A hlavně proč to tolik bolí, když mi říká, že mě miluje?
"Zničíš ho. A sebe taky."
"Víc ho zničím, když s ním zůstanu!" opáčila jsem. "Víc ho zničím, když s ním zůstanu a budu se chovat, jako do teď. Budu jej peskovat, budu na něj hnusná. A mám v díře, že 'on to chápe'. Je mi fuk, že to chápe, já takový vztah prostě nechci."

Jo, ničit. To já umím. A taky umím skládat origami.
Ležím, přemýšlím, kam to napsat. Deník, blesklo mi hlavou. Píšu do něj tak jednou za půl roku. Jako puberťačka bez kamarádů jsem jej používala denně. Dnes ne, dnes kamarády mám. Vytáhla jsem jej zpod postele. Zaprášený, polepený hambatinama. Na první stránce platonická láska z jedenácti let. Ben Kowalewicz. Na další stesky... proč mě nikdo nemá rád, proč mě nikdo nechce, proč se mi smějou. Nestojím za nic, za nikoho, pro nikoho. Vzpomněla jsem si na ty pablby, co mi zničili dětství. Nejsi k ničemu, jsi hnusná, blbá, trapná. Na dalších desítkách stran popis první lásky, první NEŠŤASTNÉ lásky s prvním špatným spádem. Klamání, zklamání, sebenenávist, chci umřít. Umírání každá druhá strana. Pak pár básniček a obrázků. A pak zase něco ze života, jedna, dvě, deset stran alespoň tři roky starých.
Před pár lety jsem svůj deník roztřídila na pár kapitol. Kapitoly se jmenovaly Šero, Temno a Světlo. Světlem to končilo, ale já věděla, že to není happyend. Že to Temno se mi vrací. A vrátí se v plné síle. Už jsem nebrečela. Listovala jsem si deníkem, vzpomínala si na staré události, zasnila se. Každý rok si sem píšu novoroční předsevzetí. Poslední dobou je to skoro to jediné.

Pořádně jsem se podívala na poslední zápis. Osmadvacátého listopadu. Proboha. To je přesně rok! Tomu říkám náhoda. Musela jsem se pousmát. Zrovna, když se chystám zase něco napsat, je stejné datum. A taky bylo zarážející, že jako jediný zápis nezačínal oslovením fiktivní osoby.

A už je listopad. Zima až praští. Občas gruntuju. Ale ten můj binec je na dýl.
Prostě je mi fajn. Už nějakou dobu je mi fajn. Bože, co jsem provedla, že je mi tak fajn.
Miluju ho? Asi jo. Je mi s ním čím dál víc hezky. Myslím, že nám to vyjde. Mohlo by, ne? Určitě. Spokojeně si předu. Jako kočka. I když jsem myš. Bože, jsem šťastná. Ať je celý svět šťastný!

Po přečtení tohohle zápisku jsem cítila v krku zase knedlík. Jo, rozbrečela jsem se. Knedlíkem to vždycky začíná. A poslední ze seznamu předsevzetí bylo "Učinit jej šťastným". A čtverka v pravidlech o pár stran dopředu je "Nikdy se nevzdávej, za žádnou cenu."
V této krátké, bezvýznamné chvíli už jsem řvala jako želva. Najednou jsem pochopila, jak moc jsem velká kráva. A možná by mi to nedošlo, kdybych nebyla grafoman.

Stála jsem dole, byla hrozná zima. Pár strohých vět. Je fajn, že se přišel rozloučit osobně. Stáli jsme tam jako dva blbové a čuměli do země. Jo, tak už jdi, už vypadni, nebo něco řekni. Bylo to trapnější, než ten telefonát.
"Co tě to tak popadlo... jen tak? Rozchod?" řekl z ničeho nic. Fajn, to nebyla věc, kterou jsem chtěla slyšet. Ani komentovat. Tak jsem pokrčila rameny.
"Hele, já vím, že ti je blbě. Někdy až moc blbě. Ale to prostě není důvod proč... já s tebou chci být pořád a tohle nějak zvládnu. To se fakt neboj."
Zase ten knedlík. Sakra, od tohoto dne nesnáším knedlíky. Zase mi vyhrkly slzy a on mě objal. Mlčel. Jen mě hladil po zádech. "Nechoď!" vyhrkla jsem, možná jen, protože jsem věděla, že jestli odejde, bude to napořád.Usmál se: "Fajn, ani se od tebe nehnu."








Zdroj foto: vlastní archív, autor: SamWay, ležící: já ;)
Upozornění: Tahle povídka je možná chatrná, ale vymyšlená jen ze tří procent.
 


Komentáře

1 Satine Satine | Web | 16. prosince 2011 v 22:01 | Reagovat

To je hezký, ten konec mě dostal. :)

2 týna týna | Web | 16. prosince 2011 v 22:28 | Reagovat

super článek :)

3 Taychi Taychi | Web | 16. prosince 2011 v 23:01 | Reagovat

Líbí se mi to, i když to možná není profesionální ale tak pro amatéra jako jsem já je výborné i nekvalitní dílo :). Je v tom něco co neumím popsat a konec byl opravdu nečekaný.

4 Myší královna Myší královna | E-mail | Web | 17. prosince 2011 v 1:42 | Reagovat

Díky =) do krátkých povídek moc sebe nedávám, spíš se na nich vybíjím ;)

5 Míša Míša | Web | 17. prosince 2011 v 17:28 | Reagovat

jako bych si četla svůj život,... Jo, je to těžké, já vím.

6 Lilly Lilly | Web | 2. ledna 2012 v 14:09 | Reagovat

občas se v něčem poznávám:)
hmm.. přemýšlela jsem celou dobu, jestli je to realita nebo fikce:))

7 Gréti Gréti | Web | 27. srpna 2013 v 16:46 | Reagovat

Pravdupovediac som vopred tušila čo sa stane na konci - to bola taká tá moja zvláštna intuícia.
Čo sa však toho týka, musím povedať že tento sa mi veľmi páčil :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama